Zase jdu cestou známou
z malého nádraží
za svou mámou.

Vlaky tu staví již léta,
rok s rokem se střídá.
Nic se tu nemění,
každý rok rozkvetou
vlčí máky červené,
bílé i zdobené,
pro potěšení.

Kam  jsi se schovalo
dětství mých
makových panenek?
Dětství mých vlčích máků?

Natrhám kytici
rudě i bíle zářící,
co zde léta zdobí pole, 
trať i silnici.

Pokládám mamince
do dlaní
zbloudilou kytičku
vlčích máků.
Kytičku krásného dětství,
prošlého mládí
a přicházejícího stáří.