K turistickým lákadlům idylického městečka na řece, jakým jihočeský Týn nad Vltavou nesporně je, patří v současné době i plavby lodí. O zájemce se tu přetahují Orlická lodní doprava a Jihočeská plavební společnost. Vpodstatě nabízejí obdobné plavby a za takřka stejných finančních podmínek, liší se jen typem lodí a kotvištěm na jiném místě. Orlická organizuje plavby klasickou výletní lodí Carina, zatímco Jihočeská zvolila poněkud dobrodružnější malou otevřenou vyhlídkovou loď Regent. Ta se mi osobně líbí víc a plula jsem na ní už dvakrát.

Dočetla jsem se, že to byl říční remorker, který původně sloužil na Labi, odkud byl dán do pískovny v Suchdole nad Lužnicí. Po protržení pískovny za povodně v roce 2002 byl poškozen a následně prodán. Nový majitel ho zrekonstruoval a přebudoval na vyhlídkovou loď pro 12 osob (prý pojme i 4 kočárky), která již od roku 2005 brázdí hladinu Vltavy v Týně a nejbližším okolí. Má přední otevřenou vyhlídkovou palubu a zadní zastřešenou palubu, chránící před sluncem, případně před deštěm.

Z centrálního kotviště vedle penzionu U voraře pod náměstím vyplouvá Regent pravidelně několikrát denně po proudu Vltavy. Je možno absolvovat pouze 25-minutovou okružní plavbu městem, ale lákavější jsou spíše 55-minutové plavby k soutoku Vltavy s Lužnicí, kam až zasahuje vodní nádrž Kořensko. Při dobrém stavu vody zabočí loď na chvíli i do Lužnice, kde se teprve otočí a vrací zpět. Jednou denně, a to ve 14 hodin, se nabízí i 120-minutová plavba do plavební komory na Kořensku, pro zájemce jsou pak na objednávku možné večerní plavby k soutoku s občerstvením.

Ačkoliv pojme loď 12 lidí, vyplouvá už při dvou zájemcích. My jsme byly se sestrou a její kamarádkou Evžou v neděli 10. 8. v 18 hodin tři. Vlastně jsme seděly U voraře a rozhodly se naráz, protože právě přestalo pršet. Loď patřila jen nám. Bylo po dešti a pozdně odpolední slunce rozzářilo hladinu Vltavy do zelena. Pluly na ní kachny, kousek od soutoku s Lužnicí dokonce labutí rodinka, kvetly žluté stulíky, které jsem neviděla od dětství, na březích seděli rybáři s pruty, opodál trochu lenošili majitelé chatiček a semtam se někdo koupal. Sympatický lodní kapitán nám sdělil, že mu vůbec nevadí, že s námi musel ještě jet, cestou si nerušeně mobiloval a my se přemísťovaly po palubě trochu neopatrně sem a tam, podle toho, co bylo právě k vidění. A vidět toho bylo opravdu dost, včetně soutoku, vysokého údolního mostu u obce Neznašova, rozhledny na Semenci nad Týnem a dnes již historického týnského železného mostu z roku 1893, který se podplouvá v úvodu a závěru cesty.

Dnes, kdy už za sebou léto pomalu zavírá vrátka a já mám takřka vyčerpanou letošní dovolenou, probírám se fotkami i čerstvými vzpomínkami a říkám si: Po řadě let jsem vlastně poprvé nebyla v cizině. Pro změnu jsem si hodinku plula u nás po Vltavě. Stálo to za to.