Na měšťance si mně třídní učitel, který byl také vedoucím Střediska pro výchovu filmem a diapositivem, vybral jako spolupracovníka a dal mně honosný název "Pobočník". Když se to rozkřiklo, jen těžko byste si dovedli představit, jak vysoko skončila špička mého nosu. Středisko byla jakási obdoba knihovny, jenomže se zde pouze pro organizace (školy, národní výbory, kulturní organizace) půjčovaly filmy, diapositivy, promítačky a diaprojektory. Výběr byl pestrý. Od grotesek Charlieho Chaplina přes krátké filmy s přírodní tematikou až po pracovní postupy v různých řemeslech. Dvakrát týdně odpoledne jsme JÁ a pan učitel čekali na zájemce, slepovali roztržené filmy, zařazovali novém tituly a občas si i pustili jako bombónek za odměnu nějaký film. Zájemců bylo z celého okresu mnoho a tak jsme zůstávali i po "úředních hodinách".

Moje vědomosti o filmu a filmování dosáhly daleko vyššího stupně, než u jednotlivých školních předmětů s vyjímkou češtiny a moje zanícení pro film mně dovedlo k rozhodnutí, že jsem se po skončení měšťanky přihlásil na zkoušky do školy pro kameramany v Praze. Zkoušky jsem udělal, ovšem chyba lávky. Komise však nedoporučila přijetí, jelikož jsem nosil poměrně silné cylindrické brýle a to je pro kameramana nepřijatelné.