Začalo to třídním učitelem, který byl sportovec každým coulem a při holdování této vášni si zle pochroumal nohu při lyžování a chodil povětšině o holi a měl přezdívku Čaganista. Byl velmi vstřícný, stále něco pro své žáky organizoval, dělal spoustu různých koníčků, jeden z nich jej dovezl až na místo vedoucího Střediska pro výchovu filmem a diapositivem. Tuto funkci vykonával bezplatně a věnoval jí nejméně deset hodin týdně. Byl přísný, ale na nikoho z nás nešáhl.

Proč o tom mluvím v souvislosti s katechetou? Přišel do třídy jako vždy s futrálem pod paží, všichni povstali a jak došel ke stolu na stupínku, pokynul k usednutí. Pak vytáhl z futrálu husle a smyčec, malinko naladil a zvěstoval: "Dneska si zazpíváme, Tisíckrát pozdravujeme Tebe". Použil smyčec jako dirigentskou hůlčičku a po tom správném znamení se třídou rozlehla tato náboženská píseň. Ten den jsme odezpívali první čtyři takty a husle zmlkly. "Fojtíku, proč nezpíváš?" vyslal dotaz směrem k první lavici. Fojtík sklopil hlavu a mlčel. "Ptám se tě, proč nezpíváš," postoupil až těsně před něj. Fojtík mlčel a palci na spojených rukách předvedl mlýnek. Lebec se neudržel a políček, který obarvil Fojtíkovu tvář dočervena, mlaskl jako když se kapr hází nad hladinu rybníka. Zpěv jsme dokončili, ale Fojtíkova tvrdá hlava nevydala ani hlásek.

Všichni tři učitelé by se dali zařadit do skupiny, nazvané "každý pes, jiná ves". Čaganista byl evangelík a v tom směru na nás i když jen maličko, působil. Lebec jako katolický kněz byl na směru našeho náboženského přesvědčení přímo profesně závislý a Čaganista byl pro něj nepříjemným sokem. A Kubeša, jak jsme jej přezdívali?  Májíček! Tomu bylo náboženství fuk, hlavně když měl tanečníky do "krúžku". Co nám katecheta natloukl do hlavy se rázem vytratilo, když se v krúžku ve čtvrté měšťance objevila děvčata ze třeťáku a stranou šlo učení i náboženství. Holt jsme si čuchli k rozvíjejícím se poupátkům.

A tak šel čas, tenkrát jako hlemýžď, z dnešního pohledu jak Pendolíno a měšťanka už brzy vzala zasvé.