Čtenáře možná zajímá, jaké jsou ty zralé modelky, když nechodí po molu, co umí a co je na nich zajímavého…

Mým krédem je „Změna je život“. Nevěřím na náhodu. Vše je jak má být. Avšak, podle mého názoru, změně se musí jít naproti. Z celé mé barevné palety změn jsem se rozhodla zveřejnit tu poslední. 

Moje nejmilejší kamarádka, spokojená se svým zaměstnáním na VŠ, se rozhodla, že chce mít pro všechny případy „něco“ v záloze. Rozhodla se pro rekvalifikační kurz pro pečovatelky o seniory. A já se v poslední chvíli rozhodla ji doprovodit. V té chvíli jsem byla již třetím rokem dobrovolnou společnicí pro seniory v krásném Pečovatelském domě Podpěrova. Po pár týdnech teorie a praxe v rekvalifikačním kurzu se mi začala skládat mozaika.

Najednou jsem si uvědomila, že ne náhodou jsem se starala o jednu slepou dámu již v době mých studentských let, ne náhodou mám úžasné „kamarádky“ devadesátileté dámy, že báječně vycházím se svoji devadesátiletou tchýní. Zkrátka a dobře, vše přišlo v pravý čas. V mém současném zaměstnání se schylovalo k velkému třesku a já se definitivně rozhodla: udělám radikální změnu a zároveň zabiji dvě mouchy jednou ranou. Spojím studium německého jazyka s prací pečovatelky a získám zkušenosti také z druhé strany, od sousedů v Německu. 

Řečeno, uděláno! Jo, jo, ono se to lehce řekne. Stále jsem nástup do nové práce oddalovala. Pořád jsem se necítila dostatečně jazykově vybavená. A všichni říkali: „To chce praxi, doma na to nepřijdeš, kolik toho umíš a kolik ne.“ Tak jsem si dala „time“, v květnu odejdu poprvé do ciziny za prací. Mé přání bylo vyslyšeno, další díl mého osudu nastartoval. Bylo mi 54 let a 7 měsíců.

Hned první pobyt měl být zkouškou ohněm, jak se říká. Poprvé a na tři měsíce. Tři měsíce mimo republiku, bez rodiny a přátel, s cizí ženou, v cizím prostředí, ve velkém domě na malé bavorské vesnici. Riziko na obou stranách. Jak přijme 91 let stará dáma úplně cizí ženu z České republiky? A jak se to vše vyvíjelo, co všechno mi má nová práce přinesla?

Jak jsem obstála? Psala jsem své zážitky do e-mailů a posílala známým, až mne jeden takřka přinutil založit blog. Prý, aby si ty zajímavosti mohli přečíst všichni, kdo o to stojí. A tak se také stalo. Blog AktivniZivot se mi podařil, dostávám hezké hodnocení. A krom toho se mi ozvalo několik žen z celé republiky, které jsem motivovala k novým začátkům. To bylo nečekané a krásné. Některé se staly novými kamarádkami a další dokonce kolegyněmi. Mám radost; umím motivovat jiné vlastním příkladem, hurááá!

Po roce v Bavorsku (střídání s kolegyní po 2měsících) jsem se nyní dostala na úplně jiný konec Německa a mám možnost úžasného porovnávání. Nejen jak se žije v Bayern a jak v Schleswig-Holstein, jak to vypadá v kraji chřestu chmele a jak u Ostsee, ale i jaké to je pečovat o ženu a v čem je jiná péče o muže… Stále píši své příspěvky a kdo ví, třeba někdy… Možná to bude i zajímavá kniha.

A co krom změn v životě a psaní mám ještě ráda? Je toho moc. Má práce souvisí s cestováním. Cestuji a poznávám ráda. Při mé práci je také nutnost, udržovat se v kondici. Chodím každý den alespoň hodinu pěšky. Někdy s holemi, často jen tak „zu fuß“, a občas jezdím na kole. Mám ráda aktivní život, lidi, přírodu, pohyb, vaření, četbu a film. Díky této práci jsem začala víc fotit, číst a poslouchat. Seznámila jsem se také s nabídkou audioteka.cz. Když jsem byla malá, často jsem v rádiu poslouchala, s mojí milovanou babičkou, četbu na pokračování. Dodnes mám rozhlas moc ráda. Nyní nové technologie umožňují poslouchat četbu knih a časopisů a přitom se dá třeba běhat po lese. Je to báječné, ve chvílích volna poslouchat příběhy a články v rodném jazyce a při práci se učit mluvit a rozumět německy.

Avšak ze všeho nejdůležitější je rozumět si srdcem. Pak jde všechno.

Vždyť ŽIVOT je tak krásný!