Téhož dne ráno jsme s Janou odletěli z ruzyňského letiště vstříc prvnímu průšvihu. Cesta letadlem měla být také testem jak se rychle a levně dopravit za polární kruh a tak jsme letěli za cca 6500 Kč zřejmě nízkonákladovými letadly. Nejdříve do Kodaně /turbulence, při které vířila káva prostorem/ a z Kodaně do Oslo. A to se už schylovalo k onomu průšvihu. Norsko není členem EU a tak jsme na letišti Oslo museli vystoupit včetně zavazadel z tranzitního prostoru a znovu se odbavit pro let do Bodo. V mém zavazadle byl umně ukryt litr slivovice ve sklenici, pečlivě zabalené do několika vrstev "bublinkového" igelitu, dar to pro zbytek výpravy na přivítání.

Když hymna dozněla, jal jsem se naplnit jejich očekávání a místo s flaškou slivovice, jejíž střepy skončily na letišti v Oslo, jsem obešel řádu s otevřeným ruksakem a dal každému čuchnout.

V krempu máme souseda z Německa, který sebou vozí na dovolenou v kempingovém autě místo ženy svého koníčka, prezentovaného výstavou výsledku několikaletého skotačení. Jeden nám dal potěžkat, ostatní prohlédnout a byli jsme z jeho umění paf. Navíc hrál slušně na heligónku a tak jsme ho přizvali na čersko-norský večer, který v kempingu každý rok pořádáme. Zahrál všechno, co nás napadlo, dokonce i některé české písničky. Na dotaz kde k nim přišel poukázal na skutečnost, že čas od času dojede na E 55 do Dubí a nechá si některé přezpívat místními pouličními slečnami. Tak to jsme mu zrovna uvěřili!

Sedmnáctku jsme již jednou pokořili, ale bylo to ve spěchu. Letos jsme si na ni vyčlenili čtyři dny a ochutnávka začala na ledovci Svartizen pouze ve třech.Přemluvil jsem se a doprovodil nováčky na ten půldenní výlet. Cesta byla stejná, jako už po kolikáté, ani jízdní řád loďky, která nás převážela k jezeru u ledovce se nezměnil. V noci se mně zdálo, že mně někdo ukradl boty a to je vždycky špatné znamení pro následující den. Skutečně. Loďka přistála u mola a my tři jsme se s desítkou dalších turistů vyhrnuli na plácek před ním. Mé srdce poskočilo radostí: "taxík"- oprýskaná fordka pro osm osob stál na svém místě. Tak já se zase jednou k ledovci svezu. Ovšem šofér nikde. Jako náhradní dopravní prostředek je k dispozici klasický, leč moderní bicykl. Žádná Ukrajina. Také dobré. Uložil jsem kameru do košíčku před řidítky, zavzpomínal, který že se psal rok minulého století, kdy jsem na bicyklu naposledy seděl, namířil řidítka správným směrem, naskočil a s hrůzou v očich zjistil, že nejedu ve směru řidítek, ale vlevo, mezi lavičky. Už před lavičkami jsem se poroučel k zemi a zabránil tak střetu s nimi. Odřené koleno, otřes sebedůvěry a všeobecné pozdvižení mezi přihlížejícími turisty. Když jsem se vzpamatoval a prohlédl kolo okamžitě jsem zjistil příčinu popsaného excesu. Přední kolo nesměřovalo stejným směrem jako řidítka. Tak jsem je vzal mezi kolena, řidítka narovnal, odmítl ošetření a vyjel. Za dvacet minut jsme byli pod splazem ledovce.

Zlatým hřebem cesty po sedmnáctce se měla stát návštěva "ptačího ostrova" Lovund. V průvodci jsme se o něm dočetli: "Dále od pobřeží se nachází ostrov, který je známý svým obrovským skalním masivem nevšedního tvaru a skvělými podmínkami pro rybaření. Kromě malé rybářské vesničky zde najdeme velké ptačí kolonie, čítající asi 100 000 jedinců. Ostrov je dosažitelný trajektem z obce Skokkvagen ležící na silnici č.17, zájemci o delší pobyt si mohou pronajmout tradiční rybářský domek na pobřeží." Už v kempu, kde jsme noc před očekávanou událostí přespali, jsme sondovali odjezdy trajektu a bližší podrobnosti. Informace byly kusé, navíc zavádějící. Když jsme přijeli do vesnice Skokkvagen, snadno jsme nalezli přístaviště a parkoviště plné aut. Jediná osoba, která byla široko daleko k disposici byla studentka-brigádnice na mistní poště a ta nám s výrazem viny v očích sdělila, že další trajekt jede až zítra. Ten dnešní už odjel před půl hodinou. Takže těch osm moravských ptáků se mezi těch 100 000 místních nedostalo. Škoda. Snad příště. Po pár kilometrech zastavujeme na vyhlídce, která vyráží dech a vedeme řeči,j estli ten ostrov Lovund je ta malá homolka úplně vzadu v mlžném oparu. Kroutíme mapou i hlavou, výsledek? Remíza.

Příští den ráno jsme vyrazili dál. Rozpršelo se a tak jsme změnili trasu a ze sedmnáctky odbočili na E 6. Přišli jsme tak o pohled na horu Torgatten a o zajímavý otvor ve skále. Škoda, zajímavé otvory nás velmi přitahují. Sedmnáctka beztak už po nějakých dvěstapadesáti kilometrech končila a nováčci se těší na katedrál Nidaros v Trondheimu. Musíme tam ovšem dorazit nejpozději kolem sedmnácté hodiny, protože v osmnáct se katedrála uzavírá. Stihli jsme to.