Leckterá cérka, ale i vdova (paničky na dědině nebyly) si při pohledu do tváře řemeslníka, který tu nemohl chybět, připomněla slova písničky "Kováři, kováři, černý jsi ve tváři". A aby se to rýmovalo, kovář trumfuje: "Však já se umeju, až půjdu k oltáři". Kováře si všiml i Svatopluk Čech a napsal hru "Lešetínský kovář", ovšem po autorovi i aktérovi se už myslím slehla zem. Nebo ne, paní učitelko?

U kováře jsem se stavoval často. Jezdil jsem s vozíčkem a lopatkou po silnici od nás až do dědiny a pěkně prvně ke kováři. Na dvorku stál vždycky alespoň jeden kůň, který čekal na okování, a ten po sobě zanechal, tak jako ostatní před ním to nadělení, které já nabíral a ukládal do vozíčku. Koblížky se dobře hodily jako hnojivo a po cestě zpátky domů jsem ještě nasbíral pěkných pár kravinců, protože tenkrát bylo tažné zvíře i kráva a o volovi ani nemluvím.

Kovář mně rád viděl. Měl pomocníka Vincka na příklep, ale i ostatní práce. A tak když já uklidil hromádky, mohl Vincek dělat kovářskou a nemusel se zdržovat.

Když jsem měl naloženo, vždycky jsem šel do kovárny a čmuchal vůni ohně, smrad z popálených kopyt, páru z kalené oceli a sledoval koncert, který se odehrával na kovadlině. A toho nářadí. V té době uměl kovář udělat od železa všechno. Cedule na vratech hlásala: KOVÁŘ A PODKOVÁŘ, František Zbranek. Na dvorku bylo hotové muzeum. Pluhy, radlice, brány, plečky, samovazač, kolo z žentouru, buben z mlátičky a kdoví co ještě. Za vraty v kovárně pěkně na hromádkách radlice, motyky, krumpáče, sekery, pantoky, nechyběla nějaká ta odhrnovačka i rýče a lopaty.

Dodnes nevím, jak se pan Zbranek v tom zmatku vyznal a jak se mu podařilo dát sousedovi zrovna tu věc, kterou si přinesl nabrousit nebo do opravy. Práce bylo stále dost, a tak se zvonění kovadliny zakusovalo i do blížící se tmy.

Kovář, to byla vážená osoba, zvláště ten náš. V hospodě moc nepobyl, jen tak na jedno po obědě než si šel dát hodinku na ucho, ale v neděli odpoledne, to se zdržel až do večera. Karty hrál jen v zimě, nejraději lízaný mariáš, v létě ovšem bylo jeho místo se sousedy na zahradě hospody, kde byla kuželna. V kuželkách byl nepřekonatelný a měl takovou sílu, že občas z kuželek lítaly i třísky.

Znáte nějakého kováře? Asi ne, je jich jako šafránu. Houfují se každým rokem na hradě Helfštýn mezi Lipníkem nad Bečvou a Hranicemi, aby ukázali, zač je toho loket v uměleckém řemesle. Také kolem koní se vyskytují, na obživu to však moc není. Jednoho jsem viděl i na Václaváku. Lidé koukali jako na zjevení. Nu což, taková zajímavá zjevení z minulosti se ještě najdou, zaplaťpámbu za to.