Proč jsem se přihlásila do projektu Hledáme zralé modelky? Přiznám se, že první impuls byl "jen tak“; přispívám články, přispěji i fotkou. Později jsem sledovala, jak velký zájem tento projekt vyvolal. 

O módu jsem se zajímala od malička. Když jsem byla malá, jezdívala jsem na vesnici k moji babičce. A naproti přes ulici bydlela „teta“. Ona to nebyla moje teta. Byla to, jak se škaredě říká, „stará panna“, a byla dobrá švadlena. Milovala mě a já k ní často chodila na návštěvu. Dodnes vidím uprostřed veliké kuchyně obrovský stůl, stále plný špendlíků a nad ním taková ta stará stahovací lampa na šňůře. Netrvalo dlouho a začala jsem šít taky. Jistěže nejdřív na panenky. Později jsem se seznámila s opravdovou dámou-švadlenou, která bydlela v našem městě Brně. Ta by se dnes, kdyby žila, jistojistě do tohoto projektu přihlásila také. Byla to Paní švadlena. Co ta dokázala vykouzlit z malého kousíčku látky… U ní jsem viděla poprvé v životě skutečné světové módní časopisy. A možná také poprvé v životě takový ten tvořivý nepořádek. Hodně jsem se od ní naučila.

Později jsem šila všechno pro sebe, od plavek až po kabáty a když se narodila dcera tak od hracích kalhotek po zimní kombinézu na lyžování. PROČ? To se asi dnes zeptá jen mladá generace. Protože nebylo nic pěkného k sehnání. Vzpomínám si na úsměvnou historku, kdy na koupališti lidi obdivovali šatičky naší malé. Klidně jsem přiznala, že jsem obarvila bavlněnou plenku barvou Duha, koupila metry kloboukové gumičky a plážové šatičky byly jako "ze západu".

Mohla bych vzpomínat i na moji maminku, která „po revoluci“ propadla kouzlu „sekáčů“. Vždy chodila pěkně oblečená a díky nové možnosti vypadala každý den jako modelka. Byla sluníčko. Zářící, milující, milovaná a inspirující. Mohla bych plynně přejít do dalšího tématu i60 „Moje maminka“, ale uzavřu svůj krátký příspěvek. V projektu Hledáme zralé modelky jsem i za svoji krásnou maminku Jarmilu. „Tak mami, jdeme na to?"