U telefonu sedím,
napjatě zprávu čekám,
strnule jenom hledím,
už dopředu se lekám,
že sluchátko mi sdělí 
ten rozměr pravdy celý 
a bude toho znění,
že maminka už není.
 
Vždyť člověk nikdy neví,
kdy přijde jeho chvíle 
a život je jen prevít,
v něm vše je nahodilé
i když tam musí každý,
konečný verdikt: navždy...
 
Zármutek v duši mám, ale i naději,
že chvíle ta opravdu přijde až později,
naděje vždycky je, byť i jen malinká,
kdo víc je člověku, než jeho maminka.
 
°°°° 
Telefon zazvonil,
zvedl jsem sluchátko,
dech se mi zatajil,
však jenom nakrátko,
ve smutku, v trápení,
bylo mi do zpěvu 
po dobré zprávě té,
cítil jsem úlevu,
stav sice vážný je,
Maminka přežije!