Jak prapodivná síla
mě touha zaskočila,
jak vykřesané štěstí,
výhonek od bolesti.
S přívaly deště pluji,
své tělo obětuji,
jak stromek vytržený
tluču se o kameny.
Pak na protějším břehu
konejším vlastní něhu,
čas tiše pláče s námi,
má lásko s překážkami.
