Prý to začíná věkem, ale nevím, protože jsem slyšela, že je na tom stejně i spousta mladších. Jak se to začíná projevovat ?

Ráno vstanu a začnu hledat brýle. Nevím proč, ale chci se podívat na televizní program, protože televize se mi stává pomalu drogou. No co, alespon se něco pohybuje a mluví, i když ne se mnou. Ani pes se mnou nemluví. Jenom já mu neustále něco povídám. Povídám mu, i když ho venčím na ulici a tuhle, když mně slyšel jeden pán, co všechno tomu psovi říkám, neudržel se smíchy. Pak ale přiznal, že má také psa a dělá něco podobného.

Zpátky však k tématu. Chci si přečíst ten televizní program, ale nemám brýle. Marně přemýšlím, co jsem večer naposled dělala a k čemu jsem brýle potřebovala. Brýle opravdu nikde. Udělám tedy ranní hygienu, ke které brýle nepotřebuji. Je docela fajn, když se v zrcadle v koupelně moc ostře nevidím. Zacvičím si svoje obvyklé sporé cviky, co starší tělo snese. Brýle pořád nikde.Vyvenčím pejska a jdu si udělat snídani. Z kredence na mně koukají brýle povalující se na talíři. Nevím, kde se tam vzaly, ale to je v této štastné chvíli opravdu vedlejší. No a tak to pokračuje dál. Hledám, hledám, hledám. Nebudu vypočítávat co všechno nevím, kam jsem dala. Možná to někdo znáte.

Horší je, když mluvím třeba s kamarádkou. Ztrácím ustavičně slova a ani nevím, kam mi mizí. Místo normálního mluvení, musím používat stále častěji ruce a různou pantomimu a slova popisná, abych se dostala k jádru věci. "No víš, tamto jak je to červený, kulatý a má to takovou zvláštní chut. Ředkvička, pomáhá mi kamarádka. "Né, dává se to do leča, napadá mi spásně. A tak se domluvíme na rajském jablku. Naše hovory mají opravdu grády a určité tajemno, protože nikdy nevíme, jestli se ztracené slovo najde.

Nejhorší okamžik mě ale potkal, když jsem jednou musela z chaty odjet brzy ráno vlakem do Prahy, kde jsem chtěla něco nutného zařídit. Vezla jsem s sebou malý kufřík na kolečkách, protože vozím pořád sem tam nějaké oblečení, které určitě, ale docela určitě  budu potřebovat. Ještěže mi to nemá kdo vymlouvat. No a dále jsem nesla kabelku, kde jsem měla všechno. Peníze, doklady, telefon, klíče od bytu i od chaty atd.

Nikdo na nádraží nebyl a jelikož chodím všude raději dříve, v klidu jsem si sedla na lavičku a čekala, až přijede vlak. Když vlak přijel, popadla jsem kufřík, nastoupila, našla si volné místo u okénka a když se vlak rozjížděl, zahleděla jsem se na prázdné nádraží. Prázdné však nebylo. Na lavici ležela a smutně na mně koukala moje kabelka.

Úplně jsem zešílela a chtěla vystoupit za jízdy, ale to už opravdu nešlo. Mimo stanici se dveře neotevřou. Nic jiného mě nenapadalo, než vystoupit na další zastávce, vrátit se nějak zpátky a doufat, že tam  kabelka bude ještě ležet.

Ono se to ale řekne. Vystoupila jsem na zastávce, kde nebylo nádraží, a proto mi žádný výptravčí nemohl pomoci. Bylo šest hodin ráno, nikde nikdo, hospody zavřené. V jedné hospodě, kterou jsem našla, byla uklízečka a na na mou žádost o použití telefonu nechtěla reagovat,a ni mě nepustila dovnitř. Prý až příjde vedoucí. Naštěstí to netrvalo dlouho a vedoucí přišel. Když jsem mu vysvětlila svoji situaci, že musím zavolat na nádraží v Senorabech, abych zachránila kabelku, která tam leží opuštěná na lavičce se vším, co je důležité.

Nevěděla jsem však číslo na nádraží a vedoucí ho také nevěděl. Už si mě nevšímal a ponořil se do nějakých papírů. Jelikož mám všechna čísla v mobilním telefonu, nikdy jsem se nesnažila si je pamatovat. Vzpomněla jsem si jenom na číslo svého staršího syna, který bydlí na Šumavě. Protože jsem ho vzbudila, moc příjemný nebyl a hrozně těžko jsem mu vysvětlovala, že potřebuji, aby zavolal na nádraží v Senohrabech, vysvětlil výpravčímu, že jsem zapomněla na lavičce kabelku a pokud tam ještě leží, aby mi ji vzal do úschovy, že si pro ni přijedu, jak jenom to půjde.

Měl hrozné řeči i trochu urážlivé k mé osobě, ale nakonec to udělal. Nevěděla jsem ale, jak se dostat do Senohrab. Peníze jsem neměla, žádné auto na stop také nejelo. Nakonec se vedoucí hospody smiloval a dovezl mě tam. V Senohrabech na nádraží už čekal výpravčí a mával mi vstříc moji kabelkou. Hrozně se mi ulevilo a výpravčímu jsem děkovala asi hodinu. Jela jsem dalším vlakem, sice všechno, co jsem chtěla zařídit, jsem nakonec zmeškala, ale nestala jsem se bezdomovkyní bez peněz a dokladů.

Jo a co jsem to chtěla ještě říci? Že bych to zapomněla?