Jak ptačí hnízdo na sněhu
a orchideje v písku,
já marně čekám na něhu
v soukromém letovisku,
a sotva v sobě přejdu práh,
už křičí na mne chyby,
naděje tančí ve hvězdách
jak promlčené sliby.

Objímám vázu bez kytky
a volím slova jiná,
mé nezamčené výčitky
prohání meluzína,
chór věčně živých otázek
jak mrtvá voda pálí
a malý bílý oblázek
má stále paměť skály.