Láska vždycky přichází
a všechno ti zpřehází.
Máš už svoje tiché stáří,
žití se ti ještě daří
a pak přijde zase láska
a snažíš se ve svém věku,
aby z tebe byla kráska.

Je to dřina , děti moje,
abych ustála to vstoje.
Bez kulhání, bez paniky,
dělám ráno různé cviky.
Mažu svoje staré líce,
chodím rovně jako svíce.
Vrásky směle vyhlazuji,
hlavu držím zpříma,
ale  vevnitř milé děti,
panika už dřímá.

Pak si ale vezmu brýle
a přijde ta  správná chvíle.
Vidím  dobře tu svou lásku,
sundám sobě i ji masku.
Nechce být sám ten můj děd,
kouká jenom co by sněd.

Vařím, peru, pozašívám
unavená z toho bývám
a on sedí, pomlaskává,
rozkazy mi jenom dává.
Vezmu smeták a on stěží
vymotá se z těch mých dveří.
Pak si lehnu, vydechnu si,
zanaříkám, lásko, kde jsi!