Motto: Nedostatek příběhů způsobuje pomalou a nenápadnou ztrátu srdce!

Bylo, nebylo... Za devatero horami, devatero lesy a devatero řekami se krčila malá vesnička. V té vesničce stála maličká knihovnička a byly tam i knihovnice (o trošku větší). A ty, přestože knihovničku milovaly a něžně jí říkaly „Náš Kutlošek“, měly veliký sen. Sen o větší knihovně, sen o novém dětském oddělení. Snily a přitom knihovničku přerovnávaly, vymýšlely, kam nové knihy přidají, až jednou zjistily, že prostě už žádné místo nemají.

Smutně se rozhlížely po knihovničce a skoro současně si pomyslely, „kdyby tu tak byl kouzelný dědeček z pohádky, určitě by nám pomohl“. Ale zapomněly (co malé děti dávno vědí), že v knihovně stačí jen na cokoliv pomyslet a knižní skřítkové všechno zařídí a splní. Knihovnice tedy dál chodily se svěšenými hlavami, až najednou dostaly oznámení – knihovna se rozšíří.

I zaradovaly se a hned se domluvily, že všechno pěkně zdokumentují (krok za krokem nafotí). A opravdu se dařilo. Pracovníci, kteří rekonstrukci prováděli, knihovnicím ochotně pomáhali (přidržovali štafle, když byl potřeba záběr z výšky), nezlobili se (snad), že překáží při práci. Knihovnice se občasnými dotazy vzájemně ujišťovaly „fotíš – fotím“, a knihovnice (fotila ráda) vždy hrdě, i trochu dotčeně odpovídala – samozřejmě, že ano! A tak knihovnice střídavě fotila a překážela, překážela a fotila, až přišel čas, vyměnit film.  

Knihovnice pomalu přetočily film, a potom opatrně, velmi opatrně, otvíraly fotoaparát a potom, (jak si skřítkové dlouhá léta vyprávěli), jen stály a stály. Stály „Jako solný sloup“, „Jako Lotova žena“, „Jako tvrdé Y“ a stály by tam snad dodnes, kdyby se skřítek Knihovníček nesmiloval a nezavolal „všechno jste si zapisovaly“, nic! Nadechl se a znova zavolal tím nejsilnějším hlasem, kterého byl schopen “všechno jste si zapisovaly“!

„Všechno jsme zapisovaly,“ vykřikly a vrhly se společně k počítači, ale zarazily se. V těch dávných dobách byl počítač v knihovničkách veliká vzácnost a knihovnice se jen velmi, velmi nesměle, učily s ním zacházet. Co když jsme si všechno smazaly? Nesmazaly! Všechny zprávy a zprávičky o průběhu oprav byly očíslované, podle data seřazené a pěkně v souboru uložené. A knihovnice (ač v letech) se zamilovaly! Od těch dob mají počítače v té knihovničce (o něco větší) svá jména (je jich víc), knihovnice si s nimi „povídají a za jejich dobrou práci jim vždycky poděkují“!

A když se narodí v knihovně další Knižní skřítek, tak mu všichni vypráví pohádku o knihovnici, kterak fotila a fotila a film nezaložila.

Končí pohádky šťastně? Ano či ne?!