Bříza se prohýbá

pod tíhou sněhu.

A nahrbená je už celá.

Ještě kdysi bleskem rozpůlená

bojovala o život.

Přežila a košatěla,

výšky nebes se dotýká.

Lístky, co rašit by už chtěly,

jen zeleným nádechem

dotýkají se nebe, dotýkají se tebe.

Je jaro a přece ještě zima.

Sníh padá z rozechvělé větvičky.

A poplašená sojka cosi šeptá větru.

Ten nese mi vzkaz do míst,

kde pohladím plamenem

tvé ledové srdce.

Vlaďka Nováková, Praha