Krvácím z ran, co zasadil mi osud.
Jak to, že nikdo nevšiml si dosud.
Rány jsou veliké, také hrozně boli,
nikdo je nevidí, i ti nejbližší moji.
Zdá se, že pomalu, ubývají síly,
život už nechce být ke mně vůbec milý.
Zavírám před tímto obě svoje oči,
vždyť ten svět pořád se točí, točí, točí...
Kvůli mně přece se nic nezastaví,
co je mu do toho, pro sebe si praví.
Stále se ohlížím, zda někdo neuslyší,
nikdo však nemá už pro mně žádné uši.
Musím si pomoci tak jako vždy sama,
srdce mi krvácí, jsem přece vaše máma.