Iva Holmerová
FOTO: archiv Ivy Holmerové

Když už jste mě pozvali na i60.cz, tak si osvojím hned dvojí roli. K šedesátce jsem se nedávno přiblížila skoro nadosah, tak si to snad mohu dovolit.  Alespoň myslím. Před léty jsem si totiž dala závazek, že se budu veřejně vyjadřovat jen a výhradně k tomu, čemu alespoň trochu rozumím, což jsou určité části gerontologie, mého oboru.

Ale když už jsem se takto dostala ke spolupráci s webem pro aktivní seniory, tak si nebudu odříkat i obecnější témata.

Jedno mi přišlo do cesty zrovna minulou sobotu. Máme totiž velkou zahradu, takovou že na ní rostou i houby. Zahradnickým úsilím je příliš nerušíme, a tak některé rostou přímo v houfech, a to zejména na podzim. Považovali jsme je za „prašivky“ a několik let je nechávali pokojně dožít, rozpustit se v podzimní trávě. Teď jsem ale našla lepší houbičky, takové pevné a masité s fialovou nožičkou. Ty už mi bylo líto nechat zmrznout. Manželovi jsem navrhla, že je uvařím. Někde jsem četla, že u nás rostoucí fialové houby jsou jedlé. Zjevně mu ale tohle tvrzení nestačilo. Tvářil se dost vyděšeně a namítal, že na předčasnou smrt tímhle způsobem máme ještě dost času, navíc otrava houbami není vůbec nic příjemného.

To jsem musela přiznat. Vyhledali jsme tedy na internetu mykologickou společnost a její místní kroužky. Zjistili jsme, že nejblíže k nám je kroužek v Čelákovicích, kde byl uveden i kontakt včetně mobilního telefonu na pana inženýra Kadeřábka. Trochu s rozpaky jsem vytočila číslo mobilního telefonu, přece jen byl víkend, sobota. Na druhé straně se však ozval milý a ochotný hlas pana inženýra, který nám nabídl konzultaci našich houbiček, a to třeba hned. Neváhali jsme a hned jsme tam vyrazili. Opravdu to byl milý pán zralého věku, který se nám ochotně věnoval. Dozvěděli jsme se, že houbičky jsou jedlé. Čirůvky zemní – tak byly povýšeny naše „prašivky“. Čirůvka dvoubarevná (ta s fialovou nožičkou) byla dokonce vychválena jako vynikající, což se večer na hromadě špaget skutečně potvrdilo.

Oběd jsme uvařit nestihli, tak jsme se zastavili po cestě i s naším přerostlým štěnětem Béďou v Nehvizdech na oběd. Najeli jsme jen pár kilometrů, ale výlet to byl i přes sychravé počasí opravdu povzbuzující. Hlavně ten pocit, že nám někdo poradil: jen tak, z ochoty, protože něco umí, „my houbaři si přece musíme pomáhat“.  V době podfukářů, šmejdů a lhářů je to opravdu osvěžující.

Ale počkejte: tahle doba není dobou podfukářů, šmejdů a lhářů, jenom se nám tak někdy jeví, jenom je o nich více slyšet. Ale pořád je to doba normálních lidí. I když se nám někdy to normální zdá být hodně výjimečné a osvěžující.

 

Autorka je předsedkyní České alzheimerovské společnosti, místopředsedkyní Alzheimer Europe a patronkou i60.cz

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
1 komentář
Jana Šenbergerová
Tak nějak jsem letos přišla k houbám i já. Byly ze zahrádky, ale z kamarádčiny. Narostlo jich tolik, že jsme z nich měli výborný václavkový guláš. Také si myslím, že normálních lidí je víc, jen ty druhé je víc slyšet.

JSTE TU POPRVÉ?

Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.

Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?