Prázdnin jsem si užila dost. Většinou ve společenství sestřenic. Vždy z části u nás, a z části u sourozenců mých rodiču. Vyjímkou byly tábory. Byly dva.

Jeden v roce 1947. To byl ještě skauting. Jako světluška jsem byla na táboře, který byl vybudován v lese patřícím k naši vesnici. Byl to krásný tábor. Dřevěné boudičky, pouze zastřešený prostor kuchyně, prostor s vybudovaným posezením kolem ohniště. Dokonce jsme měly krásnou zvoničku. Zvonění nám oznamovalo budíček i večerku. A taky oběd. Sociální zařízení bylo potok a latrina. Pro vodu na vaření jsme chodily ke studánce. Ke studánce to bylo z kopečka. To jsme seběhly. S vodou do tábora jsme musely pěkně vystoupat. To jsme bez odpočívání nesvedly. Ale nikdy bychom nepřiznaly, že nás to unavuje. Byly jsme v lese. Celý den v pohybu. Večer u táboráku. Bylo to bezva. Samé malé holky, jen vedoucí velká. Zvládly jsme společně všechno. Jednu noc jsme prožily ve strachu. To se konal zátah na banderovce. To jsme volaly o pomoc...

Druhý tábor, na který vzpomínám, byl pionýrský, v roce 1952. To mi bylo patnáct. Byly to moje poslední prázdniny povinné školní docházky. Tábor byl v Plumlově, ve škole. Třídy byly vyklizeny, a byla tam umístěna léhátka. Bylo o nás postaráno. Zajištěna veškerá obsluha. Byla to rekreace s koupáním v přehradě. Hry, poznávání přírody, soutěže. Zvláštností pro mne bylo každodenní ranní kloktání šalvějí. To se muselo.