Mračím se, mračím
bez zjevné příčiny,
sama si stačím,
jsem přece bez viny.

Hádám se, hádám,
a že to dovedu,
plány si spřádám,
co jen ti provedu.

Chválím se, chválím,
mám mnohé přednosti,
smíchy se válím,
neuznám slabosti.

A potom v koutě
brečet se nestydím,
chci obejmout tě,
jenže tě nevidím.

Tak už to bývá,
pak není vyhnutí,
a co mi zbývá?
Učit se do smrti!