Kdosi mi říkal:
Máš krásné oči,
ty, když se díváš,
všechno se točí,
dnes už se směji,
oči mám stále,
vroucně si přeji
dívat se dále.

Oči mám, aby viděly,
aby mě k vidění přiměly,
vnímaly krásy okolí,
spatřily hory, údolí
a někdy v jasné předtuše
viděly jiným do duše.

Jiný mi říkal:
Máš krásné ruce,
dlouze je zkoumal,
tisknul mě prudce,
i ruce stárnou,
jsou na nich žíly,
přeji jim zdárnou
zásobu síly.

Ruce mám, aby hladily,
co s tebou dělat, radily,
unesly tíhu okolí,
pomohly zdolat cokoli,
zažehly světlo, zvedly zem
a spojily mě s vesmírem.

Další pak tvrdil:
Máš krásné nohy,
k pochvalám tehdy
měl velké vlohy,
krása už není,
jak roky běží,
a do básnění
hodím se stěží.

Nohy mám, aby kráčely,
ne se jen ztěžka vláčely,
ať projdu na nich okolí,
ať aspoň dneska nebolí,
ať na nich jednou od tebe
doběhnu rovnou do nebe.