Když se už věk penze blíží,
člověk na svět jinak shlíží,
nežli v době, kdy let méně
postupně šlo k žití změně.

Neplatí, co kdys platilo,
odchodné se prodloužilo,
zatím sice o pár roků
s velkou obhajobou kroku.

Reformního nezbytného,
bez vize následků jeho
s myšlenkou, že k dobru lidí,
s tajným přáním potlesk sklidit.

Je tu smutná realita,
obsahově mnohým skryta,
z výpočtu penzí procenta mizí,
vše se zdůvodňuje krizí.

To je to zaklínadlo pravé,
oblbovat víc než je zdravé,
„peníze nejsou peníze chybí,
to jen ta krize ne naše chyby.“