To, co ti toužím říct,
to slyšíš stále znova,
ať mluvím sebevíc,
jsou to vždy pouhá slova.

Otevřu náruč svou,
tak zvolna jako bránu,
pod klenbou duhovou
usneš až pozdě k ránu.

Světla už přibývá,
spíš spánkem nerušeným,
něha se zachvívá
poznáním netušeným.

Slova jsem chystala,
směsici povídání,
zavřená zůstala
pod zámkem z milování.