Zdál se mi podivný sen, jak někdo tam nahoře zavolal jen:
Mám vás lidi dost, vypínám zemskou přitažlivost.
Pak svět zastavím vám přeci a začnou se dít věci.

Já sama sebe viděla, jak prostorem jsem letěla,
oči stále vidoucí a pohled je dech beroucí,
když není tělo, nehřeším, kam směřuji, neřeším.

V té chvíli nezemské mě napadlo, jak úžasné sleduji divadlo.
Ve vznešené, temné prázdnotě, jak diadémy hvězdy září,
já vidím měsíc, slunce, souhvězdí, jen matička země se smutně tváří.

Chtěla bych letět dál a dál, už nevracet se na ni,
na zemi zmučenou, kde lásky málo, kdo postaví se za ni?
Však vracím se, sen končí, já plna nebeských jsem krás.
"Jsem nešťastná matička země ",
mou duši zabolí ten smutný hlas...

Sen je sen a ten se nevybírá, ve mě však zůstal otazník
a divná černá díra...