Mám ráda hodně věcí, lidi a mimo jiné také samotu.

Neznám nic příjemnějšího, než se vzdálit od hlučícího davu a strávit den v horách nebo jen v lese. A dělám to mnohem častěji, než je zvykem. Nepotřebuji přitom být s někým, je mi v mé přítomnosti dobře. Lidé se většinou děsí, že jdu sama. A proč ne? Mám nebe nad hlavou a zem pod nohama a v každé buňce vědomí, že nikdy nikde nejsem sama.

Většinu času trávím s lidmi, s těmi, které mám ráda, a kteří mají rádi mne, ale občas si i od nich potřebuji odpočinout, probrat problémy z nadhledu a vyčistit hlavu. A ještě víc od civilizace. Od hluku, elektronického smogu, automobilových výparů.

V klidu si mohu vyměňovat energii se stromy, skálami a povídat si s ptáky, kytkami, a třeba s mravenci, cítit přítomnost elementárních bytostí, vylézt na posed a kochat se okolní krajinou..

Domů se pak vracím fyzicky utahaná, ale nabitá pohodou až do příští túry. Dobře se vyspím a usmívám se na celý svět bez ohledu na jeho přízeň, či nepřízeň.