V uších mi z toho šumí,co čeština všechno umí. 
Se slovíčky hrát mě baví,duševní přináší to zdraví, 
jak staré moudro chytře praví... 

Každodenně zní mi, v uších rozverné rýmy,
vám to povím slovy svými. 
Napsala jsem říkání, když marné je mé volání,
mráz nedal se na pokání, chladem jaro odhání.
Slovíček je na to dost, tak jen toto pro radost.
 
Potkala jsem pytláka, na rameni měl ptáka,
jednalo se o vránu, našel ji dnes po ránu,
když šel domu po flámu, nejde vůbec o fámu.

Tak si domu vránu nese, obavou se trochu třese,
o vránu se totiž bojí, neví co mu žena strojí,
rány se mu špatně hojí,
snad kdyby byl v plné zbroji, nedošlo by vůbec k boji.

Na hlavu si vědro dává, na svou ženu rukou mává,
boj prohraný předem vzdává.
Ženo milá, proč jdu k ránu? Zachraňoval jsem tu vránu.

Žena jihne, vidí ptáka, pohladit ho, to ji láká.
Muži hloupý, divný je tvůj nos,
to není vrána, jen zmrzlý kos.

Za to malé říkání, nedám se na pokání,
život berme s úsměvem, to snad ještě dovedem.
Víkend zimu nadělí, i tak pěknou neděli.