Brzo ráno nastartoval motorku a vydal se vstříc pracovní povinnosti. Nepříjemné chladno už bylo a dole za rondelem světlé skvrny na asfaltu připomínaly námrazu. Teď, v srpnu? Podivné!

Žádná námraza, ale stopy po pásovém vozidle! Neuvěřitelné, kde se tady jen vzalo, vždyť to je úplně stejné, jako po tankových pásech. Ten otisk a rozchod stále ještě je v oku od vojny.

A ihned se vybavuje vzpomínka na tehdejšího ženijního náčelníka. K dispozici neměl ani tucet chlapů, ale zato povinnost udržovat sjízdných téměř 100 km silnic ve výcvikovém prostoru. Na Šumavě to nebylo lehké, zejména v zimě. Na korbu Tatry 111 naložili „Bělorusa“ (buldozer), to kvůli zatížení, dopředu namontovali šípový pluh a vyrazili do závějí sněhu. Ne vždy uspěli, napadalo ho místy i dva metry.

Ten ženijní náčelník byl až posedlý nenávistí k tankistům. Nedej Bože, když některý tank najel na asfalt a on to zjistil. Obvykle se postaral, aby viník z vojny do civilu šel o pár dnů později. Samozřejmě to odskákal i velitel tam cvičící jednotky a s ním i několik vojáků povolaných k nápravě škody.

Jedu do práce, nedospalý a prochladlý a za horizontem co nevidím - tank! Bdím, nespím, on to je opravdu tank. A z věže vykukuje voják s kulometem. Kdyby jen to. On ten vyplašený bažant otáčí kulomet a míří na mne. A kdyby jen mířil, on ten vypatlanec tam má nabitý pás nábojů a zblízka vidím, že ostrých nábojů! Tak to už je moc, to se musí příčit i zelenému mozku!

Pokračuji pomalu dál a kdyby jen jeden tank, ale celá kolona včetně doprovodných vozidel označených písmeny Azbuky. A také slyším povely a výkřiky v jazyku podobném ruštině, ale ta to není, to ještě od školy poznám dobře. Ti cizí vojáci mě pozorně sledují se zbraněmi v pohotovosti, ale nechávají projet až k bráně podniku. Odhaduji, že to bude asi zbloudilá jednotka po cvičení, která měla být dislokována nedaleko odtud na území Polska.

V práci je pozdvižení, někdo tam má rádio, posloucháme zprávy a dojmy jsou rozporuplné. Nepracuje prakticky nikdo, výše postavení nadřízení procházejí dílny a provozy a sami v obavách o svůj osud se snaží chovat přátelsky. K poledni se objevuje můj přímý nadřízený. Je na něm vidět vyčerpání a že mele z posledního. Jen dodává, že oni to zvládli.

V nově postavených budovách vznikl i prostor pro závodní jednotku Lidových milicí a trezorová místnost k bezpečnému uložení jejich zbraní. A právě na ten den bylo stanoveno přesunutí ze starých prostor do nového objektu. Představovalo to výstroj a zbraně naložit do auta a převézt přes celou Ostravu až na opačný konec. Začali s tím už den předtím a ráno se vydali na cestu netuše, že za první křižovatkou narazí na bratry ve zbrani rusky mluvící. Tak jim přátelsky mávali a zdravili je a pomalu začali chápat vážnost svého postavení s nákladem zbraní. Dojeli, vyložili, uzamkli a zabezpečili proti jakémukoliv zneužití a tím to pro ně skončilo.

Prostý lid se probudil k aktivitě pod dojmem rozhlasového vysílání. A zazněly i obavy a názory na budoucnost: „Ten hotel, co nám znárodnili, tak ten se nám už asi nevrátí“.

Mladí svazáci vybrakovali sklad barev a tvořili hesla a protestní nápisy. Vesměs k všeobecnému souhlasu, až na jeden: „Když jsou tady Rusi, práce se nám hnusí!“ Ten vyvolal všeobecné veselí neboť k jeho autorovi spolupracovníci dodávali, že jemu lemplovi a nefachčenkovi se hnusí každá práce.

Z toho pracovního dne už nebylo nic, tedy převléknout se a odjet domů. Tanková kolona zmizela. Paní pošťačka, vždy nejlépe informována, tvrdila že jsou v nedalekém lese.

Domů dojel v pohodě a před domem v hloučku sousedky probíraly novoty. Tak tedy opravdu a fakticky nastala okupace! Pak jedna z nich položila otázku: „A co na to Rusové?“