Čas je nejdražší věc. Nedá se vrátit. Hodiny také nejdou pozpátku. Letos v únoru jsem nádherně oslavil sedmdesátku. Jsou již prázdniny a mám již o půl roku více. Za chvíli zaklepou Vánoce a rok bude pryč. Tak ten život letí.

Zatím sportuji a toulám se po hřebenech hor. Pár hodin jsem ještě užitečný v pracovním procesu. Co bude dál? Čas se nedá zpomalit či zastavit. Musím se připravit, že bude hůř. Vždy jsem byl na další léta nachystán. Nebude to jiné. Musím se na stáří adaptovat. Samozřejmě pokud tu budu. Snad nebudu paličatý jako dnes má maminka nebo byla její matka, má babička. Nebo budu pokračovat v genové výbavě? Nevím, ale nechci.

Doufám, že aspoň v posteli nebo ve vodě se protáhnu. Požádám své blízké, aby mě vystrkali před dům. Pozdravím kolemjdoucí. Popřeji hezký den. Prohodím pár vřelých slov se sousedy. Chtěl bych pozorovat ptáčky a hrající se děti. Možná, že mě ještě vůně okolních keřů a stromů omámí. Pokud to půjde, chtěl bych být ve svém bytě. Tam kde to znám. Vezmu si lupu a budu ještě luštit knížky. Celý život mě jako manželka věrně doprovází.

Chtěl bych být připraven. Na co? Až mi budou ubývat síly. Na sport a hory budu jen vzpomínat. Také asi na fyzickou lásku. To ale neznamená, že někoho nemohu obejmout, k sobě přitisknout, pohladit a políbit. Pořád mohu rozdávat doteky. Celý život jsem nasával moudra, které pokud bude zájem, mohu rozdávat či poradit.

Asi mě již bude bolet celé tělo, ale ještě bych ho chtěl potrápit. S časem nejde bojovat. Pouze si ho smysluplně prožívat. Jsou to pouze mé představy. Postavím se ke stáří čelem. Nebudu líný a udělám vše, co mi zdraví dovolí. To bych chtěl. Uvidím. Na potíže se připravím. Nechci, aby mě stáří překvapilo. Dívám se kolem sebe a beru si příklady.