Nevím, jaké zkušenosti máte s plánováním potomků. My jsme po svatbě plánovali čtyři děti. Ale už na prvního syna jsme si museli počkat déle, než jsme si mysleli a naopak druhé dítě - dcerka - přišlo už po dvou letech, kdy nám bylo jasné, že čtyři děti asi radši ne. V té době jsem mohla být doma 2 roky s každým, takže v tomto směru jsem byla spokojená. Ale už jsem se těšila do práce.

Manžel dostal byt v jiném městě, takže jsme se stěhovali a co jsme měli po dětech, jsme rozdali. Už to potřebovat nebudem, říkali jsme si. Jenže v novém bydlišti jsme čekali nové dítě.

Že nepůjdu na potrat, jsem věděla, nikdy bych si to neodpustila, ale že bych byla nadšená z dalších let na pískovišti a dalších plen, polívčiček a kašiček - to jsem tedy nebyla. Zato děti byly z malého brášky nadšené. Vozily ho v kočárku, hrály si s ním, učily ho chodit a povídat a věnovaly se mu víc, než jsem čekala.

Vydání s dalším dítětem zase tolik nebylo. Kamarádky mi nanosily tolik oblečení, že by stačilo na dvojčata, kočárek po jednom dítěti jsem koupila levně a co se muselo dalšího dokoupit, jsme zvládli bez větších problémů. Šetřit jsem musela, ale co bylo třeba, jsme měli. 

Když jsem nastoupila do zaměstnání, dostal syn v jeslích první astmatický záchvat. A bylo zase všechno jinak. Babičky jsme neměli a platit paní na hlídání znamenalo dát tolik, že vlastně bylo jednodušší zůstat v domácnosti. Vzdala jsem se práce, která mne opravdu bavila a byla doma se synem, dokud nešel do školy.

To už jsme ten můj plat naléhavě potřebovali, protože nejstarší syn šel do učení. Když dostal pracovní oblečení a obuv zadarmo, ulevilo se mi. Začala jsem prodávat u soukromníka, který mi trpěl absence, když syn byl nemocný a tak bylo zase o starost méně. Ale na to, jak se mi dvouletý syn dusil v náručí a já jen bezmocně přihlížela, vzpomínám dodnes a nikomu bych to nepřála.

Někdy v té době přišla do naší obce církev se zajímavým programem. Tehdy jsem vydala svůj život Pánu Ježíši a s chutí se účastnila všeho, co v církvi organizovali. Obě starší děti jezdily s jinými věřícími dětmi na tábory, naše rodina mohla jet na dovolenou s ostatními členy sboru, rok po mě uvěřil manžel a starší děti. Spousta záležitostí byla jednodušší, než v životě bez Pána Boha. Dokonce mi jedni manželé vyřídili vzkaz od Pána Boha: tvůj syn bude z astmatu uzdraven.

Přiznám se, že jsem tomu nevěřila. Ale Pán Bůh svoje slovo potvrdil. Syn sice musel brát léky, ale jeho zdraví se zlepšovalo a když šel na střední školu, bydlel na internátě a bral léky už jen nepravidelně a potíže neměl.

Po střední škole nám navrhl, že zkusí vysokou školu. Souhlasili jsme a syn v Plzni vystudoval elektrotechniku a získal titul inženýr. Aby si našel věřící manželku, vystudoval také teologii a získal nejen titul bakaláře, ale i hodně zkušeností se službou v církvi a manželku, která má také bakalářský titul z teologie, navíc umí i dobře vařit, peče úžasné moučníky, děti vychovává s klidem a rozvahou, ale umí být i důsledná. Také ona ráda pracuje pro církev, vedou děti k víře a učí je správným mezilidským vztahům. Mají se rádi i s rodinou synovo sestry, která také má věřícího manžela, také oba pracují v církvi s mládeží a ukazují na jistoty, které dává život s Bohem. Prostě z nich mám radost.

Nejstarší syn, kterého jsme si tak dlouho přáli, odešel z církve a našel si špatné kamarády. Dodnes jsou s ním problémy. Jestli se k Bohu vrátí, může svůj život prožít smysluplně. Ale zatím se pro to nerozhodl.