Vlasy sice ještě nemám šedivé, ale tu mi selže paměť, tu zazlobí ledvinový kamínek nebo pobolívá kyčelní kloub. Narodil jsem se na konci války v lednu 1944 na Valašsku ve Vsetíně. Když jsem začal chodit do školy, přestěhovali jsme se do Holešova, kde bydlím dodnes. Po maturitě na strojní průmyslovce jsem nastoupil do podniku, který sice měnil názvy, hned to bylo Nářadí, hned Pilana nebo Narex, ale pořád stál v Hulíně u nádraží. Pracoval jsem tam jako dílenský kontrolor, ve vývojové dílně a nakonec v oddělení řízení jakosti. Každoročním zpestřením býval pobyt ve stánku na veletrhu v Brně. Rád vzpomínám hlavně na sklípek U královny Elišky.

Jestli se mi v životě něco povedlo, tak to je moje rodina. Jsem rád, že jsem potkal svoji ženu Marii. Bez ní bych toho určitě tolik neprožil a neviděl. Ona je takový náš vrchní plánovač. Jsme spolu už 53 let a vychovali jsme tři děti. S výchovou jsem to nepřeháněl, stačilo předat lásku k přírodě. Ta naučí člověka překonávat i ty nejtěžší překážky v životě.

Můj domovský podnik měl asi 30 km za Holešovem rekreační středisko v obci Rajnochovice pod Hostýnskými vrchy. Když jsme se spolu se svou budoucí ženou seznámili, bylo to takové naše útočiště, a chatičky pod lesem by mohly vyprávět. Jakmile děti povyrostly, trávíli jsme tam každé léto celozávodní dovolenou, v zimě lyžovali, jezdili na víkendy a děti na pionýrské tábory. Bylo nám tam vždycky moc dobře. Po revoluci v r. 1989 se Pilana rozpadla na různé divize a žádná z nich o středisko neměla zájem. Přes třicet let tento areál chátral a když jsme to viděli, bylo nám z toho moc smutno. 

Letos před Vánocemi si moje rodina pořád něco šuškala a za mými zády něco kula. Nakonec z toho bylo pozvání na oslavu mých kulatin, těsně před Silvestrem, do krásně opraveného střediska Rajnošky. Narozeniny mám sice až v polovině ledna, ale spojili jsme to s návštěvou rodiny starší dcery, která od nás žije 400 km daleko, až v Děčíně. Bylo nás celkem 13 účastníků - dvě dcery, dva zeťové, jedna vnučka, čtyři vnuci, syn se svým bulharským psem Asenem a my dva. Zavzpomínali jsme si na dovolené, jak nám dobře vařili, na karnevaly, na lyžování, děti na pobyty na táborech, na vycházky do okolní přírody a na stezky odvahy.

Právě proto jsme před samotnou oslavou ještě podnikli výstup na Kelčský Javorník vysoký 865 m s novou rozhlednou. Vyrazili jsme v pátek 29. prosince v jedenáct hodin za krásného, skoro jarního počasí. Nahoře se sice zatáhlo a docela fučelo, ale to nás, staré i mladé, turisty nevyvedlo z míry. Ti mladí se zahřáli čajem z termosky, a my, dříve narození, pravou valašskou slivovičkou. Zmizela i velká krabice s cukrovím. Zpáteční cesta byla v pohodě a rychle uběhla. Potom už nastalo to pravé veselí a hodování. Zeť Ládík připravil pro každého pořádný hamburger a naše děvčata plný stůl různých dobrot. Vnučka Zuzka našla na ovladači k velké TV program, kde jsme si všichni mohli nechat zahrát své oblíbené písničky na přání. Moje žena, nevím proč, když se nerada loučí, si vybrala Sbohem lásko a Sbohem galánečko. Ta mladší generace trošku přitvrdila. Já, jako rozený Valach, jsem dal Jarrmilu Šulákovou. Hodovali a veselili jsme se až do pozdních nočních hodin. 

Přál bych si prožíít na tomto světě ještě pár chvil. Můj valašský staříček se dožil 96 let, tak mám snad dobře zaděláno. Přeji všem hodným lidem, všem Íčkařům i redakci tohoto portálu v čele s Honzou Raškou, do nového roku hodně zdraví, štěstí a lásky!