Myslela jsem, že dopoledne dojedu nakoupit, ale když jsem došla k autu, zjistila jsem, že jsem opět nechala svítit světla. No jo, to je vždycky problém, stará bába a staré auto, co nemá automaticky se startováním zapínané a vypínané denní svícení. Dědeček by určitě řekl, že se mám nechat zbavit svéprávnosti. On to Čenda, chudáček čumáček, zase v noci z neděle na pondělí hlásil, ale Petr si toho auta nevšiml, a tak jenom Čendu několikrát okřikl. No a pak už bylo světlo a nebylo nic vidět, nebo už auto zhaslo a Čenda ztichnul. Copak si asi pan pes dneska říkal, když mi Petr zapojoval auto na nabíječku? Asi: "Já to přece hlásil, vy jste mi nevěřili a tady to teď máte, haf."

No, s tou svéprávností si to ještě dobře rozmyslím, jen ať si dědeček sáhne do svědomí a vzpomene si na to, jak dvakrát za sebou "ztratil" doklady. Pointa toho byla taky dvojitá. Poprvé v tom, že když si nahlásil ztrátu dokladů a žádal si o vystavení nových, s občankou a malým techničákem od auta nebyl žádný problém, ovšem s řidičákem ano. "Prosím vás, vy jste někdy měl řidičský průkaz?" ptali se ho na dopravním inspektorátu. No měl, už od patnácti na pionýra a dál na auto, náklaďák i velké soupravy, jenom na autobus na hromadnou přepravu osob ne. Karta k tomu však nebyla v počítači k nalezení, prý se asi při skenování někde ztratila. "A to jste za ta léta neměl ani nějakou nehodu? U toho by se to dalo najít." No neměl... A co teď? Nakonec byla milá karta po dlouhém, několik týdnů trvajícím hledání nalezena v archivu v Brně. Sláva! No ale ty nové doklady se dědečkovi, krátce po té, co je konečně měl, zase ztratily! Byl z toho zoufalý a nechápal to. Měl je spolu dohromady v takovém tom malém igelitovém pouzdře, co se dříve dávaly třeba k papírové kartičce ke sporožirovému účtu. A tak jsme se ho se synem ptali, kdy je měl naposledy. Povídal, že si pamatuje, že si sedl do auta a vložil je v oktávce do přihrádky vlevo pod volantem, že si je tam dává vždycky. No a když si je odtamtud chtěl vzít, tak tam prostě nebyly!

A teď přichází ta druhá část pointy. Syn tedy zasedl do auta a v momentě vyndal dvě pouzdra s doklady. Ty původní i ty nové a pronesl k tomu, aby si táta příště dával pozor a necpal to škvírou do pojistkové skříňky. No a to mu tenkrát zdaleka nebylo tolik, co je teď mně, chachachááá.

Ovšem jak se říká, vše zlé bývá k něčemu dobré a od té dob už si dědeček aspoň dává na své doklady větší pozor.