Ale při dehydrataci to místo zůstává chvíli bílé a původní zabarvení se vrací pomalu. Údajně proto, že hustá krev pomaleji prostupuje vlásečnicemi.

Stalo se mi na Krétě. Zaparkovali jsme auto z půjčovny a vydali se stezkou nahoru k jeskyni. Podle pověsti se tam narodil Zeus nebo snad jiný bůh, už si nejsem jistý. Před námi šla skupina lidí a přišlo nám vhodné se k nim připojit. Po chvíli zrychlené chůze jsme zjistili, že pití zůstalo v autě. Ne, nevracíme se! Cestou se nabízeli místní, že na oslíkovi nás tam vyvezou - za 30 euro pro oba. Nebylo to daleko, ani stoupání nic moc a šlo se převážně mezi stromy. Jenom ta žízeň se stupňovala. No co, nahoře u vstupu do jeskyně si něco koupíme. Jenže tamější bufet byl zavřený! Tak někde v jeskyni si loknu trochu vody. Neloknul. Všude byly kamery, kolem trasy zábradlí a tabulky se zákazem vybočení z trasy. Snad něco vydržím.

Zpátky dolů šli po asfaltové pohodlné cestě a ta ani nebyla o moc delší. Očekával jsem, že nějaké občerstvení cestou potkáme, ale nebylo tam. To už od žízně jsem vyloženě trpěl a přišly i opodstatněné obavy. U parkoviště byla nově postavená restaurace. Tak rovnou k toaletám, kde byla i samostatná umývárna. Pustil chladivou vodu, opláchl se a pil a pil, potom sebe znovu osvěžil a zase pil. Obrovské množství chladivé a velmi chutné vody z místního pramene. Pil jako deseti-vědrový velbloud!

Mezitím už se vylidnilo, jen my zůstali a personál se už začal zajímat. K jejich nemalé radosti jsme pak ještě poseděli na terase, vyměnili si pár zdvořilostních frází a nechali jim tam útratu nezvyklou na české turisty. Stejně mě všude v cizině pokládají za Němce. Tam jsem poznal, poprvé v životě a snad naposledy, co dokáže žízeň a zanedbaný pitný režim.