Bylo krásné slunečné ráno a já se vydala do města ke kadeřnici. Už dlouho jsem nejela autobusem, jezdím s mladými, když něco potřebuji ve městě. Tentokrát jsem byla odkázána na hromadnou dopravu.

Při nástupu do autobusu hlásím, kam jedu a ptám se kolik to stojí. "Adinácať," pro jistotu koukám na digitální počítač, opravdu jsem se nepřeslechla, platím jedenáct korun. Sedla jsem si hned na první sedačky u dveří a vzápětí jsme se rozjeli. Směr jízdy byl na východ, kde slunce stálo nad obzorem a pěkně pálilo do očí. Řidič mžoural očima a já si v duchu říkám, proč si nestahne roletu, vždyť ji má na dosah ruky. Místo toho šmátral kdesi vedle sedačky, vytáhl sluneční brýle a pak někde vylovil hadřík. Lokty rukou zaklesnul do volantu a za jízdy při padesáti km/h si čistil brýle.

Místní komunikace jsou dost úzké, že i osobáky si dávají přednost a zastavují při krajnici. Trasa linkového autobusu vede nerovným terénem, samá zatáčka, pak stoupání a vzápětí klesání. V duchu jsem se modlila, třebaže jsem nevěřící, abychom se nepotkávali s jiným vozidlem. Konečně si brýle nasadil, tak se mi celkem ulevilo, ale to ještě nebyl konec. Pan řidič z toho dostal žízeň a za jízdy nasával z pet lahve. Po pár stech metrech se potkáváme s malým nákladním autem, kreré najelo co nejvíc na krajnici a poněkud nakloněno stálo, aby mohl projet autobus. Jako na potvoru na naší straně strom a větve ošlehávaly zpětné zrcátko autobusu. Hodně opatrně jsme se minuli s autem a pan řidič si ukrajinsky zanadával. Nerozuměla jsem, ale intonace nebyla zrovna přívětivá. Druhá zastávka před cílem se poněkud prodloužila, pan řidič nechal nastoupit cestující a šel si ven zakouřit. Že by ho tak vyvedlo z míry míjení s malým náklaďákem?

Byly doby, kdy jsem jezdívala autobusem do práce, ale za celou tu dobu jsem nezažila tolik krkolomnosti, jako za jednu náhodnou jízdu s postarším ukrajinským řidičem.