Každý člověk miluje místo, kde se narodil. Měl jsem štěstí, že moje rodiště Červená Řečice je překrásné městečko na Vysočině blízko Pelhřimova. Naši předci měli šťastný nápad, že své domy postavili kolem hektarového náměstí, kterým prochází silnice, která bývala hlavní spojnicí mezi Prahou a Brnem.

Před válkou byl na větší polovině založen park s cestičkami vysypanými škvárou, s okrasnými keři a stromy. Na jižní straně náměstí je zámek, naproti kostel Maří Magdalény, dále velká radnice a dvě budovy bývalých škol. Ne vše se na náměstí vyvíjelo příznivě. V padesátých letech škrobárna využívala spodní polovinu jako sklad brambor. Ty byly uskladněny v metrové vrstvě přikryty slámou a než skončila kampaň, škrobárna a barmbory právě nevoněly.

Arcibiskupský zámek byl obydlený, ale neudržoval se. Mimo nájemníků tu postupně sídlila lesní správa, dílny družstva DUP, okresní archiv, družina, obřadní síň a docela některé místnoti byly využívány jako sklad obilí, což bylo barbarství. V roce 1958 spadla střecha velkých koníren a to byl počátek chátrání a když se vystěhovali nájemníci, zámek pustnul. Nedalo to spát partě mladých a začali s náročným úklidem. Potom byl zámek za symbolickou cenu prodán soukromé společnosti, ta ho zastavila a pár let se nic nedělo. Následovaly drobné opravy a teprve, když byl zámek vyhlášen národní kulturní památkou, dostal dotaci, začaly opravy a postupně se vracel do původní podoby.

Minulý rok se z ostudy našeho městečka rázem stala perla. Umístění zajímavé expozice by určitě přilákalo hodně turistů. Mrzí nás, že vládním nařízením byle zrušena škola, z jedné budovy je dům seniorů, druhá je prázdná. Děti tak ráno odjídějí a na náměstí schází. Protože se v poslední době u nás hodně staví, třeba se obnoví škola, což by si naše městečko určitě zasloužilo.