Úplně první byla Eliška. Mrňavé černobílé kotě si vyžebrala moje tehdy desetiletá dcera, taky Eliška, na mezinárodní výstavě koček. Ne, nebylo to kotě čistokrevné, naopak. Na výstavě bylo několik útulků, chtěly jsme udělat dobrý skutek a alespoň jednomu nalezenci poskytnout domov. Doma jsme zjistily, že Eliška není kočička, ale kočičí kluk a má kýlu. A že je přizpůsobivý a chytrý. Dostal jméno Ferda a kšírky. Na kšírkách chodil krásně u nohy, časem se ukázalo, že zrovna tak chodí i bez kšírek. Kočkopes.

Horší to bylo s tou jeho kýlou. Chvilku trvalo, než mohl na operaci a po ní měl mít klidový režim. A to byl problém. Jak lze vysvětlit kočičímu puberťákovi, že nemůže lézt po stromech jako veverka, když má na bříšku stehy? Špatně. Kocour byl úplně jiného názoru než pan veterinář. Ale i to jsme nakonec zvládli, zrovna tak jako kastraci. 

Ferda dospíval, byl čím dál víc tvorem svobodomyslným a tak nějak nás ukecal, že mu bude líp u dědy na vesnici, než s námi v paneláku. No, on nás spíš ukecal děda. Ferdu si zamiloval a stali se z nich parťáci. 

Bohužel, nic netrvá věčně a jednou v létě, když jsme zase v sobotu přijeli na chalupu, nám děda smutně oznámil, že Ferda nepřišel ráno domů. Hledali jsme ho, zda někde neleží zraněný, marně. Dodnes nám je záhadou, kam zmizel.

Druhého kocoura, Káju, dostala Eliška jako dárek k patnáctým narozeninám. Byla to mrňavá bílá chlupatá koule s několika černými flíčky. Hravá a vynalézavá. Miloval igelitky a krabice. A samozřejmě Elišku. Spal s ní v posteli, vévodil jí na rameni nebo za krkem, když chodila po bytě a seděl na vaně, když se koupala. Dokázal vyskočit na nejvyšší místa v bytě a tam spát a dělat, že neslyší, zatímco já trnula, kde je a zda se mu něco nestalo.

Horší to bylo, když Eliška odjela studovat. Kája se nudil, dožadoval se pozornosti a spaní v posteli. Jenže on tak hlasitě vrněl, že spát s ním prostě nešlo. Budíval mě brzo ráno, drápal práh u dveří do ložnice. Chvíli fungovalo postříkání studenou vodou, ale opravdu jen chvíli. Nezbylo mi nic jiného, než si přetáhnout deku přes hlavu a dělat, že neslyším. On to po deseti minutách vzdal a já mohla spát dál. Tedy pokud jsem usnula. Nakonec jsme mu opatřili kamarádku, peršanku Jessinu. Čistokrevnou bílozrzavou mňau dámu. 

Brzo se skamarádili, jen Jessina byla odtažitější. Neznala hračky, nebyla zvyklá na lidi. Ale časem si zvykla. Přežila Káju, byla mladší. Ale zrovna tak jako on žila třináct let.

K Jessině přibyla další kočička a pak další...Všechny z útulku, anebo nalezené.