Naši mysl otravují vtíravě útočící politické šarvátky včetně podbízivého bulvárního marastu, které nepřetržitě trousí média. Klidu naší mysli neprospívá ani nepříjemný strach z toho, že nám naše inflací znehodnocené groše nebudou stačit na úhradu za teplo, které je nám tolik potřebné. Civilizovaný život nás rozmazlil a současně udělal slabými. Co tedy s tím? Což vzít na chvíli do zaječích a utéci do pralesa, očistit svou mysl v náruči prastarých stromů a naslouchat jejich bezeslovnému pohádkovému vyprávění? 

Zkusme za cíl útěku zvolit prales malého makaronézského ostrova, na kterém tikají hodinky stejně jako na zbytku planety, avšak čas jakoby se tam loudal. Nikdo nikam nechvátá.Tamní hrstce obyvatel velmi záleží na klidu a míru. Neusilují o velkou návštěvnost jejich vyhaslé sopky trčící svůj kužel 1500 m nad hladinu oceánu, byť paradoxně vědí, jakou měrou by jim turismus usnadnil nehostinný život na skalnatém ostrově. Klid a maňána, veselé děti a tanečky u skromných hospůdek jsou pro ně i nadále nesměnitelné za vír bujaré zábavy lufťáků. Jen mladá generace ovlivněná magií globalizace ostrov bez zapření opouští a tradá do bombastického světa. Protože na ostrov z větší pevniny musíte pěkně po vodě, je zapomenutý, díky čemuž si chrání mlžný třetihorní prales v původní biologické skladbě.

Pralesem lze procházet jen po vyhrazených stezkách. Do jeho hlubokých útrob proniknout by bylo bláznovstvím, neboť prales se rozprostírá na prudkých úbočích vyhaslé sopečné kaldery, která je téměř neschůdná. Les je místy hustý, prorostlý endemickými bylinami, jeho podrostem jsou vysoká kapradí a navíc je vyzdobený nezdolatelnými skulpturami eutrofovaných pozůstatků zemřelých stromů. Nicméně, stezky jsou dostačující k tomu, abyste se nechali opájet starobylou zemitostí a letitou vyspělostí přerostlých vřesovců či stále zelených vavřínů.

S velkou úctou a pokorou lze pozorovat uspořádání a mírumilovný život tohoto lesního třetihorního společenství, přeneseně řečeno makropulózního stromového domova důchodců. Co jenom krásných staříčků a stařenek v lese je k vidění, jejichž bolestná zkroucení jim nebrání žít dál! Sousedské, do svetrů z mechu oděné vavříny, souznějí v potemnělém tichu, jejich otevřené rány v borce (kůře) dávno zahojila staletí. Vzájemná odpuštění za prohřešky při úsilí být slunečnímu paprsku co nejblíž, vykouzlila z jejich větví dvojité šroubovice, které zde budou už snad na věky. Některé kmeny shrbené k sobě podpírají tenčí soukmenovci, mladší generace, prapravnoučata, kterým staletí také nadělila vousy z léčivé provazovky (Usnea), jež umí vyrůst jen v prostředí čistého vzduchu.

Sedmimetrové vřesovce rozložitými kadeřemi horních vetviček vytváří deštníkový stín. Jejich obrostlé pahýlovité kmeny vesmírný čas obháčkoval sukýnkami z mechu, které se v odpolením větru rozvlní jako při tanci lesních víl, jejichž úsměv zdobí ovšemže patřičný počet vrásek a hluboká stromová paměť. Příjemné vlhko je provoněné stále zeleným listím. Jehličky vřesovce zmáčené kondenzovaným vzduchem zajišťují vláhu, dennodenní menu, které s cinkotem vidliček drobných větví pojídají všichni obyvatelé lesa bez remcání, s vděčností.

Procházeje se mezi kmeny zjistíte, jak je prales vlídný. Všeobjímající. Usměvavý proměnlivostí tónů zelené, hnědé, šedé, v tužbě ještě chvíli žít a prospívat svou fotosyntézou. Je šťastný, když se ho svou nezištnou přítomností dotýkáte. Je potěšen, že jeho stáří vnímáte za krásu, moudrost a úctyhodnost. Ten prastarý les cítí vděk za každou ochutnávku přírodní ryzosti, kterou tam někde na kontinentu lidé dokázali chladnokrevně poničit. 

V náruči vousatých starců s požehnáním tančících stařenek se cítíte bezpečně, očištěni od problémů a krutostí civilizace. Zde pocítíte jakým je život křehkým a zároveň neporazitelným zázrakem.