Rodiče nikdy nepřestanou své děti ledovat a snaží s jim pomoci v jejich životě, i když tyto o to většinou nestojí. Mám dvě krásné dcery, které mi dělají radost, i když ani ony ani já jsme v manželství neměly moc štěstí. Mám ale radost , že obě jsou velmi schopné , vystudovaly a každá má dítě- Starší má dceru, která má právě krásného chlapečka, od kterého ale její přítel utekl, mladší má syna, který právě začal studovat na gymnáziu a má život teprve před sebou. Já žiji 16 let už také sama, ale nesmutním, mám stále co dělat, mám plno zálib, tak si je , pokud mi to zdraví dovolí, uskutečňuji. Žádná z nás to neměla lehké, ale máme silnou vůli k životu a na smutek nemáme čas.

Děti si lidé pořizují, protože je mít chtějí. Než dítě doroste k dospělosti a samostatnosti, dá to práci. Vnoučata jsou bonus. Někdy jsou i v jiné zemí, na opačném konci republiky, nebo je dědovi a babičce mladí ani nepůjčí. A někdy zase je prarodiče mají na krku i s jejich rodiči. Není potřeba být smutný kvůli svým třem dětem, které si zvolily samy cestu životem. Smutek by byl namístě, kdyby jedno dítě bouralo s trvalými následky, druhé se léčilo s vážnou nemocí a třetí zmizelo na exotické dovolené. To by pane Berko skutečně bylo hrozné. A ne to, že Vaše děti nežijí ve spořádaném manželském svazku jako Vy....

Můj syn je na tom podobně, jako ti vaši - zejména ten první. Je mi to na jedné straně líto, ale kdo ví , jak to bude dál - a on tvrdí, že je tak spokojený. Jen jsem nechtěla, aby jednou zůstal osamělý...

Nemáte proč smutnit. Děti si žijí své životy, tak jak chtějí a tak to má být. Máte tři zřejmě zdravá vnoučata, máte ženu. Nejste sám, jen vzdycháte, že svět nejde podle Vás. Nejste starý, ale jste kmet, života si užíváte. Vy ani nevíte, jak se máte. Hodně zdraví a pohody.

Jindřichu, rozumím Vám a asi i tomu, proč jste článek napsal. Protože to v naší rodině taky občas nemáme jednoduché. Ale protože píšete, že jste optimista (já taky), tak se těším na další článek, který bude v duchu změn, které si přejete. ☼

Velmi pravdivý článek. Důležité je, všechny problémy strávit a žít. Nejsem ani optimista, ani pesimista, ale realista. Kdo příliš spoléhá na své děti,, může být velmi zklamán. Je to ale jejich život, do kterého nemáme právo zasahovat.

Každý optimista někdy "zasmutní". Vy máte vnoučata, na která jste pyšný a dělají Vám radost. A smutníte. Někdo nemá vnoučata, někdo nemá ani děti, natož vnoučata. A co Vaše manželka, se kterou jste, jak jste zde (narozdíl od příspěvku z konce minulého roku) uvedl, přes 40 let, ta je v tomhle podobná? Tak si užívejte života, ve Vašem případě by snad nemusel mít převahu smutek.

Já jsem poprvé viděla stékat slzy po tvářích svého otce, když můj bratr emigroval. Byly to slzy beznaděje, že svého syna už nikdy neuvidí. A také to s věkem pana Berky nemá nic společného :-)

Paní Caklová, máte pravdu, nechala jsem se strhnout, ale děkuji, že jste se mě zastala.

Paní Jurečková, mně tedy z Vašeho komentáře nevyplynulo, že pan Berka je starý. Pouze jste se nechala "strhnout" následným komentářem, který z Vašeho příspěvku ve své hlavě vydedukoval pan Berka :-)

Pane Berka, omlouvám se Vám, svým komentářem jsem neměla na mysli, že jste starý.

Pane Berko, k Vašim smutněním: K tomu prvnímu, to že zůstal syn sám a střídá se v péči o dceru se svou bývalou ženou a jiný vztah nenavazuje, tak nemusí být vůbec pravda. 42letý muž se přece nebude tatínkovi a mamince se vším svěřovat. Nenakládejte si na sebe smutnění nad někým, který ani sám smutný nemusí nemusí být. Třeba prožívá své nejšťastnější období. Má dceru na předem stanovený počet dnů v měsíci - to doufám dodržuje a pak si žije svobodně bez toho, aby mu do toho někdo "kecal" a on se s ním hádal. K druhému Vašemu smutnění: Ani nad druhým synem netřeba smutnit, nakonec přeci vše dopadlo nejlépe, jak jen mohlo v té blbé situaci dopadnout. Když poznal svou nestálost, tak žádný další manželství zatím neuzavřel a to je přece dobře, hrozilo by, že by udělal další lidi kolem sebe zase nešťastnými, kéž by takových lidí bylo více. K tomu smutnění třetímu: Dcera třeba nemůže mít děti, tak svoje city věnuje všem potřebným na celém světě a tam bude i hodně dětí nebo i maminek s dětmi, kde své mateřské city může uplatnit. Závěr: Pane Berka smutníte zcela zbytečně, musíte si uvědomit, že tak jak Vy chápete svět, je jen váš pohled a všichni lidé okolo vás, včetně vašich dětí, mohou mít ten pohled na svět a na své "štěstí" v něm zcela odlišný od toho vašeho. Možná jste jim dal se svou ženou takový příklad hezkého soužití a vzájemné tolerance, kterou oni nenacházejí a proto jsou neúspěšní v navazování vztahů a to buď, že jsou pro svoje protějšky staromódní - z minulého století nebo si myslí, že jim jejich partnerky odpustí v rámci tolerance úplně všechno a ony to nehodlají tolerovat - každopádně jim to nevychází. Myslím, že si chcete vnutit, že jste optimista, ale z každého slova Vašeho příběhu ukápla slza, i když píšete sem tam něco i pozitivního. Vy se už nezměníte a žádný terapeut Vás z toho nevyvede, Vy jste povahou jeden z těch, kteří smutní za celý svět, který se odlišuje od toho vašeho. Tak hodně štěstí - nemáte to lehké. :)

Určitě se to změní, stejně jako se změnila a stále se mění naše planeta Země. Dnešní doba nepřeje pouze těm, kteří změnu nezaznamenali, věří své iluzi, že až to co se jim právě děje pomine a vše se vrátí do starých kolejí. Pravdu máte v tom, že "Můj článek je o mě.", přestože, nebo právě proto, že téměř celý článek je o Vašich dětech.

Říká se, všeho do časů, a ono to tak v životě opravdu je. Vše se mění. Držím vám palce a děkuji. Vidíte, už i v článku je to napraveno :-)

Paní Jurečková, jsem naštvaný. Redakce úpravou změnila smysl. Můj článek je o mě. Nejsem starý muž jako ten pán na ilustračním fotu. Můžete si mě prohlédnout. Nebilancuji ještě svůj život, ale věřím, že se dožiji pozitivní změny. Jsem optimista. Také můj název byl: NĚKDY JSEM SMUTNÝ, nikoliv "starý". Až k tomu doputuji, tak to vezmu na vědomí a budu podle toho psát. Jindra

Máte pravdu, i muži jsou smutní a není to ostuda. V životě se může stát cokoli. Vzpomínám na den, kdy u nás zazvonil zvonek. Pošťák podával mému tatínkovi telegram. Bylo na něm: "Vaše matka zemřela, přijeďte si vyzvednout její věci." A já poprvé viděla, jak mu po tváři stékají slzy.