Tak se to přeci jen podařilo. Čtyři roky po sobě jsme žádali o možnost vycestvat na dovolenou do Jugoslávie, ale vždy nám tu proklatou výjezdní doložku z nejrůznějších důvodů zamítli. Já ani manžel jsme nebyli ve straně, nechodili jsme do průvodu na prvního máje a nevyvěšovali vlaječky do oken, a to ani přes několikeré upozornění našeho domovního důvěrníka. Právě on, jak jsme se později dozvěděli, byl tím, kdo několikrát naši žádost o vycestování nedoporučil.

Okamžitě jsem začala přemýšlet, co si s sebou vezmeme - jaké oblečení, jaké jídlo, vybavení do kempu. Ty čtyři měsíce do prázdnin se zdály nekonečné, tak moc jsme se těšili. A konečně jsme vyrazili - škodovka naložena do posledního místečka, naši kluci byli na zadních sedadlech obloženi taškami, spacáky, nafukovacími lehátky. Ale ta touha vidět moře přebila veškeré nepohodlí.

A pak se stalo něco, na co nemohu zapomenout dodnes. Prohlídka na celnici. Nejdříve dlouhé prohlížení pasů, poté důkladná kontrola auta, kdy jsme museli vytáhnout z kufru i vnitřku auta veškeré věci. Veškeré věci, od ručníků po poslední konzervu jsme byli nuceni vyskládat na dlouhý stůl, pak přišla mladá celnice, která nám oznámila: "Já vám tady pohlídám děti a vy běžte támhle za kolegyní." Netušila jsem, co se bude dít. Osobní prohlídka. Nejdříve mi celnice prohledala kapsy svetru a kalhot, pak jsem se musela svléknout do spodního prádla. Byla jsem znechucena, ale to zdaleka nebylo všechno. Když mi nařídila, abych si sundala podprsenku, neudržela jsem se a začala na ni křičet, že přeci nejsem u doktora. "Chcete k moříčku, tak se laskavě svlékněte, podprsenku i kalhotky," sdělila mi s úšklebkem celnice a já jsem stála jako zkoprnělá. Mám tohle zapotřebí? Musím podstupovat takové ponížení jenom proto, abych mohla klukům ukázat moře? Ne, to se raději otočím a pojedu domů. Ale pak jsem po několika vteřinám ze sebe prádlo strhla a vystrčila na celnici zadek. "Oblečte se."

Jedna závora, pak druhá a ještě jedna a byli jsme za hranicemi. Zatímco mě manžel utěšoval, ať se na to vykašlu, že můžeme být rádi, že nás pustili, já jsem byla v naprostém šoku. Jak mohou takto jednt s lidmi, kteří nic neudělali, léta poctivě pracují, vychovávají děti, nikomu nijak neškodí, jen mají přání vidět jedno blbé moře. Začala jsem ho nenávidět, neměla jsem chuť nikam jezdit, chtěla jsem domů...

Dojeli jsme do Poreče a ubytovali se  v krásném kempu v borovicovém háji. Stan jsme měli asi dvacet metrů od vody. Dodnes si pamatuji tu specifickou vůni borovicového jehličí a moře. Hodně slaného, ale krásného, teplého moře. Nikdy nezapomenu na první pohlazení mořskou vlnou, na to, jak jsem se nechala nadšánet na hladině, na dovádění dětí, na teplé večery, kdy jsme leželi u moře a se zavřenýma očima poslouchali jeho šum a vřískot cikád...

Ale dodnes vzpomínám i na to ponížení.