Po svatbě žili v Praze a její příbuzní se s ní nesměli stýkat.

Od srpnové invaze to v novém domově neměla jednoduché.

O to víc se věnovala rodině a umění.

Poznala jsem ji jako vzdělanou maminku mé báječné snachy.

Se Sašou jsme navštěvovaly balet a operu, konzultovala jsem s ní ruské divadelní hry, které jsem redigovala.

Ráda diskutovala s mým bratrem, který žije od roku 1968 v Německu. K častým tématům patřila evropská kultura se svými velikány.

Nejen Saša symbolizuje v naší rodině tragičnost lidských osudů, do jejichž života nevratně zasáhly mocenské ambice.

Věřila jsem, že náš společný vnuk Mikuláš bude ušetřen děsivých zážitků, které viděl jeho táta, když jsme v devadesátých letech projížděli rozbombardovaným Karlovacem.

Věřila jsem, že humanismus není plané slovo.

Věřím, že všichni chceme žít v míru.

Můžeme pro to ještě něco udělat?