Jdu sama. Jdu v tiché zimní ráno,
kde bylo mlhavo, tam hoří bílý sníh.
Jim vše je zaváto, vše je vyrovnáno
a cit v srdci mém, ke tvému srdci ztich.

Je dohráno. Dohráno je princi,
leč smutný refrén, ještě v uších zní...
Za černý stín, poslední dals minci
a chvíle mdlé už nechávají plout, sny, touhy, cokoli.

Již tedy dohráno a někam jíti nutno,
sám sebe hledat, bys možná toužil rád.
Proč myslíš, princi, že je ti tak smutno?
Kde včera lásky dech, tam dnes citíš jen chlad.

Je po bouři, už ani z dálky nehřmí.
Zpět už mne nevolej, co bylo, to už není.
Žít možno, jen s duší čistou, věř mi!
Byť láska, touha, sen, se v bolest promění...