„Tak co, děti, už se těšíte na prázdniny a už víte, kam pojedete a co tam budete dělat?“ zeptala se paní učitelka na konci školního roku žáčků ve třídě. Naše vnučka Adélka jí odpověděla básní:

„Pojedeme na chatu
a uvidíme táty kravatu.
Budeme se na chatě koupat
a pak se budeme houpat…“

A já dodávám, že na chalupě, kromě dalších aktivit, budeme určitě hodně grilovat. Grilování máme totiž všichni rádi. Stmeluje rodinu. Jen mi připadá, že s tím mám docela dost práce…než připravím maso, buřty a sýry, než udělám salát, než nanosím ven talířky, skleničky, příbory, pivo, víno, chleba a omáčky, než rozdělám oheň, než to upeču, než vše zase poklidím, tak naběhám kilometry.

Už se několikrát stalo, že po mém brblání: „Jak já k tomu přijdu,“ se grilování ujal můj tatínek, ale nedá se říct, že by mi nějak významně usnadnil situaci, protože jeho pomoc spočívala zejména v tom, že si stoupnul ke grilu a volal: „Pojďte si ke mně, mně se to tu pálí!“ A nakonec jsme se vždycky pohádali a já bych si přeci jen pomoc představovala trochu jinak: klidnější a komplexnější.

O to víc mě onehdy mile překvapil syn, když řekl:

„Mamčo, dneska je vedro. Odpočiň si, grilovat budu já.“

 A skutečně hned připravil a naložil maso. Na zahradě jsem mu jen pomohla očistit gril a vydala mu dřevěné uhlí a poté jsem se spokojeně usadila s knížkou do lehátka a začala číst první větu. Periferním zrakem jsem ale viděla, že syn chodí sem a tam, jako kdyby něco hledal.

Najednou se ozvalo: „Mami, nevíš, kde jsou sirky?“

Než abych mu složitě vysvětlovala, kde tak malou věc najde, raději jsem mu pro ně zaběhla. Ve chvíli, kdy jsem se usazovala zpět do lehátka, se ozvalo: „Promiň, že tě ruším, ale nevíš, kde je nějaké chrastí nebo šišky na podpal?“

„Hned ti to přinesu,“ slíbila jsem a vyrazila do kůlny.

„Výborně, díky,“ zaradoval se syn. „A když už stojíš, tak bys sem mohla donést z ledničky to maso.“

Poté odborně rozložil maso po grilu a povídá: „Trochu jsem se zaprasil, nemáš ňákej hadr? A než se to upeče, mohla bys prosim tě přinést talířky, skleničky, příbory, pivo, víno, chleba a omáčky?“

Jakmile jsem vše prostřela na stůl, syn provedl kontrolu: „Ještě tady chybí sůl, a když už tam jdeš, vezmi i sklenici čisté vody a můžeš zavolat ostatní, protože za chvíli budeme jíst.“

Musím říct, že jídlo bylo opravdu vynikající. Pak už mi zbylo jen všechno uklidit a s dobrým pocitem, že není nad to mít zastání, jsem si mohla konečně znovu sednout do lehátka a dočíst si tu rozečtenou první větu.

Jen nevím, jestli zrovna tahle grilovačka nebyla ze všech našich grilovaček ta nejvypečenější.