Napřed jsem mluvit chtěla,
a pak jsem oněměla,
v tom nečekaném tichu
nám duše bez ostychu
splynuly s hlasem těla.

K čemu ta věčná řeč,
podivná slovní křeč,
když v kolorytu ticha
srdci se lépe dýchá
a nehrozí mu smeč.

Chtěla jsem říkat slova,
kázání staronová,
ty jsi mi zamkl ústa,
touha má mlčky vzrůstá,
má brýle do růžova.