Nevím, co mě to dnes napadlo si vzpomenout na to, jak mi maminka vyprávěla, že o mě mohla přijít hned měsíc po narození. Už jako kojenec jsem byla takové nějaké nedochůdče.

Maminka se o mě bála, a když jsem nechtěla přibývat na váze a stále jsem jen ztrácela deka, měla průjem a nic jsem v sobě nenechala a vše vyblinkala, maminka šla vyhledat lékařskou pomoc. Lékař mě prý prohlédl a řekl, maminko, vypadá to špatně, asi se vašemu miminku nechce žít. Nějaké léky dostala, ale nic nepomohlo. Proto se obrátila na jednu starou kořenářku, která jí poradila - dávejte jí vývar z rýže a uvidíte, zda to pomůže.

Maminka hned zahájila léčbu vývarem z rýže a cpala mi jí po lžičkách káždou hodinu. Nejdříve jsem přestala blinkat a po měsíci už i hubnout. Maminka říkala, ani si neumíš představit, jakou jsem měla radost, když už tě všichni odepsali a já tvrdohlavá tě pořád cpala tou rýží. Po čase jsem už mohla dostávat sunar a jinou stravu.

Někdy mám dojem, že tuto tvrdohlavost jsem zdědila po mamince a byla mi vždy příkladem nevzdávat a bojovat, dokud to jde. Dlouho jsem neměla rýži ráda, ale po letech jsem se ji naučila jíst.

Od té doby už uběhlo hodně času, ale vzpomínka na maminku se stále častěji vrací. Byla vždy pro své děti ochotna udělat cokoliv, jen aby byly zdravé. Když nás opustila, byl to pro nás moc smutný den, ale vzpomínky a vděk za její lásku trvá stále.