Intermezzo

Na chvíli se musím zastavit. Běh na dlouhé tratě je docela vyčerpávající. A životadárný kyslík ubývá. Kde to vlastně jsem? Starý Janáč přináší na tácu vychlazené půllitry kralupského piva a Jiří vytahuje z kapsy ohmatané mariášky, drobná Jana se ke mně vlastnicky tiskne a já ji nesměle líbám mezi potemnělými lobečskými domy. V křečovitém objetí se najednou snoubí realita s umírajícím snem. A já klopýtám přes ta nekonečná léta po cestě plné prachu a víry. Staré vzpomínky i nová vyznání, vše mi zde splývá v jeden podivuhodný, bláznivý kaleidoskop.

Stojím vedle otce na vrcholku Kozihorek a oba se díváme na červené střechy  dlažkovických stavení, ztrácejících se v záplavě jarních květů.  A otec, třebenický rodák, si hřbetem ruky utírá oči a skoro zbytečně říká, že mu spadlo něco do oka.

Zelená tráva v lochotínském parku mi šumí pod hlavou a v ní leží moje drobná pihovatá láska se svým úsměvem a otevřenou náručí. A jejích šestnáct let, zahalených jen svitem měsíce, se pod hvězdami vzdává noci beze spánku. Stromy v aleji na mne kývají, známí mne potkávají a zdraví mne. Kde to vlastně jsem?

Svět zašlých iluzí a bláhového času. Vzpamatuj se přece, člověče!

Litoměřice, 2014

 Když tě náhodou potkám

Starořecký malíř Apellés, dvorní malíř Alexandra Makedonského, měl takovou zvláštní zásadu. Říkal si, ani den bez čárky. Já ale vlastně nevím, zda to říkal přímo ten malíř, nebo o něm ve své Přírodovědě Plinius Starší. Faktem je, že se malíř Apellés touto zásadou ve svém životě striktně řídil a každý den něco namaloval. Nezahálel. Tohle jsem si uvědomil, když jsem bezmocně ležel na infekci mělnické nemocnice a myšlenky na Janu mně nedávaly spát. Kdysi jsem o tomto malíři cosi četl a ta jeho zásada mě docela zaujala. Vždyť já vlastně dělám něco podobného. Každý den něco píši. Tedy, když budu parafrázovat zásadu malíře Apella, ani den bez řádky. Pokaždé, když na mne padne nějaký ten splín, chápu se pera. Cítím potřebu psát, vypovídat své dojmy a nálady nějaké té anonymní vrbě. A tou nejbližší a nejspolehlivější "vrbou" je sešit. Papíru může člověk svěřit své nejtajnější sny, touhy i bolístky a nemusí se bát, že se mu vysměje.

Myšlenky na Janu mě neopustily ani v nemocnici.  Zas a zase si říkám, člověče, neblbni, vždyť je to už pár let. Byli jsme oba ještě zajíci. Ona však z  toho zřejmě vyrostla a já zůstal stále stejný blázen. Myšlenky jsou jak okovy, ke kterým není klíč. A život nás žene neustále bičem vzpomínek. Jsem ochoten odpřisáhnout, že jsme spolu chodili. Nebo je to opět jen jedna z mých představ? Ale teplo jejích rukou dodnes cítím. Asi jsem se měl tehdy chovat trochu jinak. Možná si na naši známost už ani nevzpomene.

Představuji si bláhově, že tě jednou potkám. Jen tak, náhodou. A zeptám se tě, proč jsi tenkrát odešla. Vždyť jsme se měli přece rádi. Nebo je to zase jen jedna z mých iluzí? Pak tě možná pozvu na skleničku a budeš mi vyprávět o sobě a o těch letech, co jsme se neviděli. A já hodím za hlavu ta léta a vrátím se opět do sálu kralupské Libuše a do tvého objetí. A budu zase cítit teplo tvých rukou, které mne přenese zpět do toho krásného snu.  A než se rozejdeme, požádám tě o jeden jediný a poslední polibek.

Až budeš, Lásko umírat
 

Až budeš, Lásko, umírat,

na věži chrámu se rozezní zvon,

na louce uhasne poslední lampion,

rusalky schovají svůj úsměv

do závoje slzí

a já se budu smát a smát.

Až budeš, Lásko, umírat,

pohladím tvoji rozpálenou tvář

a jenom mimochodem přiznám, že jsem lhář

položím rudé květiny do tvého klína

a pak se budu smát a smát.

Nelahozeves 1965