Jak jsem se seznámila  s vodou
Foto: autorka

V deváté třídě jsme šli všichni povinně k rybníku a museli se potopit pod vodu v rámci výuky tělesné výchovy. Neuměla jsem plavat a vody se od malička hodně bála. Moje maminka mě k vodě nikdy nechtěla pouštět a vždy tvrdila, že voda je nebezpečná.

Učitel zavelel: "chytněte se za ruce  a na můj povel se potopíte". Ruce spolužáků mě táhly pod hladinu a já začala panikařit a při namočení obličeje jsem se už topila. Učitel mě napomenul a já sama pak musela pod vodu. Byla to taková hrůza, že jsem odmítla se dále účastnit ve vodě další výuky. Neuměla jsem plavat, a tak jsem se hrozně styděla se přiznat. Byla jsem ráda, že bylo málo času a my museli odejít a vrátit se do školy.

Doma jsem se trápila a dala si za úkol se naučit plavat sama.Chodila jsem tajně k rybníku, kde nikdo nebyl, a tam jsem se učila plavat. Spolykala jsem dost odporné vody, ale nevzdávala jsem to.

Jedno tempo, pak dvě a pak tři. Šlo to velmi pomalu, ale za dva měsíce jsem už uplavala aspoň 10 metrů.. Musela jsem mít ale vždy hlavu nad vodou. Běda, když by mě někdo potopil,nebo se ke mně ve vodě přiblížil, tak jsem se hned topila.

Do dneška se neumím potopit, ale pokud plavu sama a nikdo se ke mně nepřibližuje, tak plavu i dost daleko. Jezdili jsme s manželem na řeku a on se nikdy nedozvěděl, že jsem se tak hrozně bála potopit pod vodu a do dneška to vlastně neví.

Mám z vody respekt a potopit se pod vodu bude vždy pro mě hrůzostrašná představa,

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
15 komentářů
Libor Farský
Jsem na tom velmi podobně ...
Zdenka Soukupová
Maruško, přesně vím, co ve vodě cítíte. Taky toho moc nenaplavu. Když jsem byla malá, rybník byl od nás daleko a rodiče s námi k vodě nechodili. Ani ve škole nebyl kurz plavání. A když jsem povyrostla a chodili jsme s kamarády k rybníku sami, tak mě jednou " ti dobří kamarádi" trochu z legrace topili, protože věděli, že moc plavat neumím, a tím mé plavání skončilo. A to jsem, prosím, Ryba.
Soňa Prachfeldová
Voda je energie, děti na plavání přijdou sami, nesmí se nutit, pak se bojí, moc hezké povídání.
Marie Měchurová
Já to mám opačně - moc daleko neuplavu, ale skákat do vody po hlavě mě vždycky bavilo.
Dana Puchalská
Voda je krásná. Plavu moc a moc ráda. To je moje. Vyrostla jsem u Vltavy.... :-) :-)
Marta Novotná
Plavu od tří let jako ryba, vyrostla jsem u řeky Sázavy a plavat jsme uměli všichni, když jsem později v rámci tělocviku chodila se školou na plavecký kurz, byl pro mne už zbytečný. Ale pravda je, že vodu v uších taky nesnáším, jsem schopna "utopit se " pod sprchou :-)
Jana Šenbergerová
Nenapadlo mě, že hodně lidí je na tom podobně jako já. Umím plavat, ale ve vodě se rozhodně necítím jako ryba, ale jako Rak. Žádná velká voda! :-) Po hlavě jsem skočila do bazénu jen jednou, a to když na výšce hrozilo, že nedostanu zápočet, když to neudělám. Učila jsem se plavat na přehradě, ale sama bych si na to rozhodně netroufla. Máte můj obdiv.
Martina Růžičková
Mám to obdobné. Jeden známý rodičů se mě jako malou rozhodl naučit plavat tím, že mě strčil do bazénu. Místo toho, abych se vynořila a začala plavat "čubičku", jak předpokládal, zůstala jsem u dna. Hezky rychle pro mě musel skočit. Naučila jsem se plavat postupně sama asi ve 12 letech, kdy už jsem se hodně styděla za kruh. Dodnes ale nesnáším hlavu pod vodou a ve vodě neriskuji.
Naděžda Špásová
Mám to přesně tak. Něco úplavu, ale hlavu bych pod vodu nestrčila, navíc na stará kolena mám fóbii z hloubky. Nikdy jsem nejezdila na vodu, nemám ráda čluny, ale moře miluju. :-)
Zuzana Pivcová
Maruško, musím říct, že se chápavě usmívám. Mám totiž od dětství stejný problém. Prapůvod zřejmě bude v tom, že jsem se jako mrňous překlopila na koupališti s kruhem a zůstala chvíli hlavou dolů. O několik let později mě zase jedna holka strčila na koupališti nečekaně ze břehu do vody, kde už jsem nestačila. Plavat jsem se normálně naučila, ale hlavu pod vodu ani náhodou, zatímco moje sestra skákala šipkou po hlavě s kluky v Týně do šlajsny.
Alena Vávrová
Plavat nás naučil táta už jako malé. Byl velký vodomil a brával nás na lodičku a brázdil s námi jezero. Takže to byla nutnost. Nafukovací rukávky nebyly a kruhem se dalo propadnout. Byli jsme banda jezerní, věčně ve vodě a na vodě - jezdili jsme na školní plachetnici, s vodáckým kroužkem na Lužnici a postavili jsme si vlastní kajak. Co jsem ale celý život nesnášela a nesnáším - když se mi dostane voda do uší. Takže potápění, skoky do vody a velké vlny, to raději ne-e.
Jan Zelenka
Vyrůstal jsem u Vltavy. Ještě jsme neuměli pořádně plavat, ale skákali jsme do vody ze šífů a se šífaři jsme hráli karty. Vodu mám rád a rád jsem plaval v moři. Ještě nedávno jsem se s ostatními litoměřickými seniory zúčastnil akce Plaveme La Manche. Ale už nestačí dech. Znovu se ozývá srdce.
Věra Ježková
Maruško, z vody mám respekt taky. Plavat pořádně jsem se nikdy nenaučila, i když jsem ve škole chodila na plavání. Asi jako 16letá jsem šla sama na koupaliště k Vltavě. Vešla jsem do vody, uplavala několik temp. Chtěla jsem se postavit, ale nedosáhla jsem na dno. Zazmatkovala jsem. Na druhý pokus se mi to podařilo. Byl to hodně nepříjemný zážitek. Neplavala jsem už hodně dlouho a už nikdy nebudu. Kvůli srdeční vadě nevystačím s dechem, s brýlemi do vody nemůžu a bez nich vidím špatně.
Hana Nováková
Voda je živel, musíme se před ní mít na pozoru a taky zanechává po špatných zkušenostech hodně bloků, se kterými člověk zápasí třeba až do smrti. Díky za článek
Daniela Řeřichová
Máte můj respekt.

JSTE TU POPRVÉ?

Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.

Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?