Jednoho dne jsme se vydali odlovit pár kešek a zabrousili jsme i do okolí Františkova. Autem. To už bylo trošku daleko na ťapání. Jedna mrška keška se nacházela kousek od silnice, jenže na silnici se zastavit nedalo, příliš úzké. Jediné místo, kam zajet, bylo za onu kulatou značku s autíčkem a motorkou, doplněnou dodatkovou tabulkou – jen s povolením atd. atd. A pod touto značkou byla ještě směrovka Penzion. Co s tím? Kuba (naše auto) zavřel oba světlomety, a jako že tu kulatou nevidí, jeli jsme kousek za ní.

Kdo kešky loví, ví, že občas technika zradí a zrovinka jak na potvoru i tady přestala navigace fungovat, takže jsme šmejdili sem tam křížem krážem, až jsme tedy pod nějakou zídkou kešku nalezli. Jupííííí, další úlovek. V tom zápalu jsme si nevšimli, že po cestě projelo modré auto a zastavilo poněkud blíže opuštěnému penzionu. Když jsme vylezli z lesa, zavtipkovala jsem: „Hele policie Modrava, už nás mají“… óóó jak vtipné, že? Jako odpověď jsem dostala dodatek od Romči:“No, to by bylo hustý. Dnes je totiž 13“. Což měl pravdu. Zasmáli jsme se a nasedli do auta. Popojeli jsme dál, že si odlovíme i kešku u pomníčku na památku Kiliána, zastavili u silnice, a šli cestičkou do kopce, když v tom to modré auto zastavilo za námi, vystoupili dva chlapi a jeden zvolal: „Počkejte, můžeme se vás na něco zeptat?“ Hm, asi keškaři, co nenašli, mysleli jsme si. Pánové přišli k nám a vysekli takový ten pohyb rukou, co známe z detektivek. Ano otevřelo se pouzdro s plackou. A hned otázky, co jste tam dělali atd.

Řekli jsme pravdu, a oni na nás, že ten penzion je vykradený – to jsem hned vyhrkla „Ale to my ne“, tím jsem je trošku pobavila. Když jsem viděla, že jsou lidsky naladěni, hned jsem jim pověděla, co mne napadlo, když jsem to jejich auto viděla. Policie Modrava je rozesmála, a tak jsme nějak tušili, že bude jen napomenutí. Nakonec, když zjistili, že k té kešce se nám neotevřely informace, sami nám vyprávěli o podzemní továrně na výrobu dílů k messerschmittům, že ten penzion byly kanceláře továrny, o podzemních chodbách až někam do Německa, o převádění přes hranice, Kiliánovi a že si sami vyzkoušeli jeho trasu v noci projít a že to byl „záhul“.

Měli jsme o čem přemýšlet. Ne, že bychom lezli přes hory a doly, ale o tom co vyprávěli, o neprobádaných a zřejmě zaminovaných místech a co tam může být ukryté a proč se nikdo nesnaží toto objasnit, a čí je to zájem, aby se to nestalo. Co když je tu právě ta záhadná jantarová komnata, nebo onen slavný Štěchovický poklad, či jiný? Jo, kdybychom věděli, po čem šlapeme a kde co je schované, to by byl „Divoký západ“. V každém případě my dva jsme svůj poklad našli.