Jako H2O nevinně se tváří,
skrývá však přesto mnoho tváří.
Když pramínkem ze skal tryská,
nechybí ji prudkost, jiskra.
Když přes kameny bystřinou se vody ženou,
jsou vyfintěné bílou pěnou.
V rybníku pak na hladině
pableskuje v slunci líně.
Člověka snadno unese,
když plave, ke dnu neklesne.
Když do ní hodíš kámen,
tak klesne ke dnu a je s ním ámen.
V potocích, řekách s rybami si hraje,
na jaře zaplavuje okolní kraje.

V sněhových vločkách krajkoví je krása,
kdo spatří je zblízka, jásá.
Jak bílá peříčka snáší se na krajinu,
když dopadne, promění se na peřinu.
A jindy s bílými muškami si vítr hraje
a když ho těšit přestanou, rozfouká je.

Nikdo ji nespoutá tak, jako přehrada,
za dlouhých dešťů v ní přebývá nerada
a v slunečním žáru
přemění se v páru.
Ani pobyt v hrnci,
nepřirost jí k srdci.
Nerada je spoutaná,
v pohybu je nejraději.
Nejvíce je pokořená,
když je v ledu uvězněná,
celá ztuhne v beznaději,
ty tam jsou pak vlnky její.
Když však zjara roztává,
velkou sílu v sobě má.
Když se slunce rosou sytí,
jako démanty se třpytí.
A když z oka slza skane,
vzpomene na moře slané.
Dychtivě se k nebi vznese,
k zemi z mraků déšť ji snese.
Neustane v stálém běhu.
Je součástí koloběhu...