Je sobota, 11.července 2020. Sedím u svého notebooku a rozhoduji se, zda se mám s Vámi podělit o své pocity a myšlenky, které mi jdou 55let zpátky, tenkrát jsem se seznámila s mým manželem na pouťové zábavě u babičky na vsi. Déšť bičuje okna a v místnosti je bez světel skoro tma. Přijde mi to jak raný listopad. Tak jsem se rozhodla, že ten náš příběh popíši, i když jsem se na portále o tom už několikrát zmiňovala. Tenkrát byla neděle 11.7.1965.

Byla jsem studentkou gymnazia, mezi druhým a třetím ročníkem. Dělala jsem brigádu, roznášela jsem noviny v různých plzeňských čtvrtích, noviny se nosily i v sobotu, ale pondělky byly volné, takže i toto byl první krok k tomu, že jsem se mohla zúčastnit pouťové zábavy, které se tenkrát konaly většinou až v neděli. Navíc se ještě objevila u sousedů spolužačka ze školy, tak jsme se spolu domluvily, že na zábavu půjdeme spolu. A to byl druhý krok. Babička bydlela naproti hostinci, jen přes malou náves, tak jsem měla možnost pozorovat "chasu", jak se schází před hostincem a různě lelkuje. Do oka mi padl štíhlý kluk, měl moderní tvídové sako a samozřejně tesilové kalhoty. Víc jsem se jím ale nezabývala, byla jsem v té době zamilovaná do jiného kluka od nás ze školy, a i když to nebylo úplně oboustranné, tak zájem o někoho jiného jsem neměla, nakonec nám bylo oběma sedmnáct let.

A pak přišel třetí krok. Kluk v tvídovém saku si mě našel v davu chtivých tancujících a přišel mě požádat o tanec. Věnoval mi pak skoro celý večer, a když  přišel čas jít domů, tak mě vyprovodil, ale to už běžela přes náves starostlivá babička, a trochu mě peskovala, ale chápu její starost. Druhý den jsem úplně náhodou narazila  na toho kluka ve vlaku, kterým jsme jeli oba směr Plzeň. Trochu jsme si spolu popovídali, ale když nabídl další schůzku, tak jsem se omluvila.

Můj vztah-nevztah s mojí studentskou láskou byl takový nijaký, až skoro vyprchal, a já si občas vzpomněla na toho tanečníka z pouťové zábavy, ale netušila jsem, kde se nachází a co dělá. Asi po roce a čtvrt přišel ale čtvrtý krok a my se náhodou potkali v Plzni. Tentokráte jsme si už nenechali jeden druhého utéct. A začal román. Za další rok a čtvrt byla svatba. Přišly děti, nejdřív dcera, pak syn později naši čtyři vnuci a dočkali jsme se i pravnučky, které bylo tento týden čtyři a půl roku.

Naše italské manželství trvá již 52let, občas to ale pořádně zaskřípalo, ale my oba dva víme, že nemůžeme být spolu, ale ani bez sebe. Dnes máme oba menší či větší zdravotní problémy, ale naše skvělá rodina nám pomáhá, a když mi můj muž děkuje za vše, co pro něj dělám, tak mu jen odpovím, jestli si pamatuje, že jsme si kdysi slíbili, že v dobrém i zlém...

Nedávno jsem zahlédla na jednom místním obchodu pozvánku, která zvala na taneční zábavu tam, kde jsme se poprvé uviděli. A to je dnes. Tancovat určitě nepůjdeme, ale připomnělo mi to ten první krok, a tak jsem se s  Vámi o náš příběh podělila. Jsem si totiž jistá, že byl napsaný ve hvězdách, a hvězdy vedly naše kroky, a doufám, že nás ještě nějaký čas společným životem povedou. Děkuji všem, kdo dočetli až sem, jsem si vědoma, že jsem "dlouhá".  Zdraví vás všechny Jitka Ch.