Bylo mi 13 let, ležela jsem s těžkou žloutenkou na infekčním oddělení písecké nemocnice, 60 kilometrů od domova. Celou dobu se mi stýskalo a když mi pan primář na Štědrý den oznámil, že kvůli mým špatným výsledkům mě na svátky domů nepustí, promáčela jsem slzami celý polštář. První vánoce bez mámy, bráchy a mého milovaného kocourka Matýska. Bylo mi hrozně. Kdo z dětí mohl, odjížděl s rodiči domů a pokoj se pomalu vyprazdňoval.

Jak se blížil večer, bylo mi stále teskněji. Na chodbách hrály z rádia tiše koledy, připravovala se dietní večeře bez chuti, protože jsme všichni měli přísnou jaterní dietu, ale nikdo neměl na jídlo pomyšlení. Všem nám scházela máma, domov, stromeček s dárky. Návštěvy byly přísně zakázány.

Okolo sedmé hodiny nakoukla sestra do pokoje, šibalsky na mě zamrkala a poslala mě do koupelny k zamřížovanému oknu. A tam ve tmě a v třeskutém vánočním mrazu stála máma s bráškou. Náš pavilon se nacházel v přízemí, tak stačilo pootevřít okno a už jsme si mohli povídat. Srdíčko se mi tetelilo štěstím. Máma vytáhla rendlík se salátem a rybou a začali s bráchou ve sněhu baštit. "Nechtěli jsme být bez tebe na Vánoce, tak je oslavíme tady s tebou. Je jedno, že mrzne, je tma a pojedeme přes hodinu zase zpátky. A tady máš od nás dárek, který tě jistě potěší." Z velké tašky vykoukla hlava mého angorského Matýska a já bulela a bulela do jeho hedvábného kožíšku a nebyla jsem k zastavení.

Nikdy nezapomenu na tu krásnou rodinnou soudržnost a vzájemnou lásku, která nás ten večer spojovala. Byly to moje nejsmutnější a přitom nejkrásnější Vánoce.

Soutěžní příspěvek