Je půlka listopadu a už teď se do nás hustí ze všech stran, že brzy budou Vánoce. Dřív se aspoň čekalo až po VŘSR. To aby obchodnici všeho druhu nepřišli ani o sekundu času možnosti získat zákazníka. Tak na nás ze všech stran kyne nějaký fousatý děda v červeném hábitu, film v televizi, u kterého už skoro sladce usínám, neustále, tisickrat přerušuje stále stejná uřvaná reklama na cokoliv, co určitě musím mít, přitom hrají stále stejnou melodii. A já začínám mít na Vánoce, které jsou v tom jako svátek nevinné, pomalu už teď alergii a vím, že bude ještě hůře den za dnem. A to nemluvím o tom, že je zvykem napřed si ty vánoční svátky řádně odpracovat při uklízení, pečení a v prvé řadě vyděláním  peněz na dárky.

Mám pět vnoučat, tak mám přehled o tom, jak rostou nároky dnešních dětí na dárky. Už se nespokojí s hračkou, i když ani ty nejsou nejlevnější. Oblečení není dárek, vlastnoručně upletený svetr je stejně nemoderní a blbě se mamince pere v pračce a oblékat děti je přece povinnost rodičů, tak jaképak spojování příjemného s užitečným. Jo, takhle poslední model mobilu nebo počítače či jiné elektroniky...

Jenže kupte to pětkrát, aby to bylo spravedlivé. Zamýšlím se nad knihami, které jsem jako dárek milovala já, ale i nad těmi vítězí elektronika. No nekupte to, když je jí všude kolem tolik a dnšní děti ji musí umět používat a patří vlastně k základnímu vzdělání. A moje deprese vzrůstá, protože vím, že ani já, ani rodiče finančně nestíhají.

Ptala jsem se syna, jestli mi dá tip na dárek pro své děti. Dostalo se mi odpovědi: "Mami, Vánoce jsou pro mě dneska sprostý slovo!" Chápu. Tahle komerční bestie nám někam schovává to romantické kouzlo Vánoc, když zavoní jehličí a vanilka, když se sejde rodina a sdílí spolu radost z bačkor a vlastnoručně upletených ponožek a strakaté šály. A co budou chtít ty dnešní děti příští Vánoce, aby se jim splnilo přání a nebyly zklamané? Ani nemyslet. Sami jsme je to naučili? Jenže, stejně se na ně každý rok těším a snažím se, aby byly hezké. Pro všechny.