Nelákala nás nízká cena, spíše jsme byli zvědaví na vzhled psa z tak zajímavého spojení, a tak jsme se na něj jeli podívat. Z jednoduchého přístřešku přímo na pastvině nám majitelka vynesla na trávník několik hnědých a hnědočerných štěňat. Zalíbil se nám mezi nimi malý trochu bázlivý chlupáček, který si před námi lehl na záda a nechal se podrbat na bříšku. Dostal jméno Čak a náš malý Šaton ho hned učil psím kouskům.

Z uzlíčku vyrostl velký světle hnědý krasavec. Obdivovatelům, kteří se vyptávali na plemeno, jsme tvrdili, že je to „varnsdorfský pastevecký pes“. Dcerka s ním začala chodit na cvičiště; přestože byl velký a velice silný, určitá bázlivost mu zůstala. Jednou na zahradě ho učila aportovat, což dělal velmi rád, ale když mu klacek spadl do zahradního jezírka, pobíhal zmateně kolem a do vody se bál vstoupit. Šaton byl spíše mazlivý pes, vodu neměl vůbec rád a aportovat ho nikdy nebavilo. Ležel si na trávníku a pozoroval, jak jeho větší svěřenec běhá kolem jezírka a štěká na klacek plovoucí po hladině. Když to chvíli trvalo, najednou se otráveně zvedl, vběhl do vody, vzal klacek do zubů a názorně – aby to Čak dobře viděl – ho přinesl dcerce jako pravý cvičený pes. Nevycházeli jsme z údivu – a k ještě většímu údivu Čak lekci pochopil a hned další hozený aport z vody zvládl skvěle.

Jak šel čas, z Čaka byl dospělý pes a z Šatona se stával stařeček, který už špatně viděl a téměř neslyšel. Čak převzal vůdčí roli, ale také roli pečovatele. Když jsme jim nesli krmení a viděl, že neslyšící Šaton k nám nejde, nechal svou porci klidně být a nejdříve s velkým štěkotem běžel na zahradu Šatona zavolat a někdy ho i dotlačil až k misce, bylo to opravdu dojemné. Šaton se dožil v klidném stáří 18 a půl roku. Čak měl smůlu, ve věku 12 let u něj došlo k torzi žaludku, bohužel nepomohla ani rychlá operace. Na své psí kamarády velmi rádi vzpomínáme.